Konec šluknovských nepokojů je v nedohlednu. Řada lidí - zejména těch, kteří jsou za to placeni, ale i různých samozvaných spasitelů - se vyjadřuje optimisticky, jakože mají recept na uklidnění bublajícího regionu v šuplíku. Jen ho stačí aplikovat. A dodávají většinou: „My jsme vám to už dávno říkali…"
Nicméně jakmile dojde na činy, je to mnohem horší. Zatím vše směřuje ke standardnímu řešení, podle dvacet let používaného třináctibodového schématu:
Krok první: Neplacení aktivisté apelují na politiky a říkají, že to předvídali.
Krok druhý: Placení aktivisté apelují na politiky a společnost a říkají, že to předvídali.
Krok třetí: Všichni zúčastnění apelují na politiky a říkají, že to měli předvídat.
Krok čtvrtý: Politici apelují na všechny zúčastněné a na společnost - nabádají ke klidu.
Krok pátý: Média apelují na politiky, zúčastněné a na společnost.
Krok šestý: Je založena komise (stálá nebo nestálá), pracovní skupina, kulatý stůl nebo něco podobného - ta apeluje na přijetí nových přísných zákonů a zpřísnění starých zákonů.
Krok sedmý: Média, aktivisté a zúčastnění apelují na přijetí a zpřísnění zákonů.
Krok osmý: Média, aktivisté, zúčastnění a opoziční politici apelují na nalezení větších finančních zdrojů.
Krok devátý: Vládní strany i opozice navrhnou zákony - ty vládní jsou schváleny jako dobré, opoziční zamítnuty jako škodlivé.
Krok desátý: Aktivisté, opoziční politici a média apelují, že zákony jsou málo přísné a schválené peníze nejsou dostatečné, vládní politici apelují na zklidnění situace.
Krok jedenáctý: Všichni apelují na všechny.
Krok dvanáctý: Všechny to přestane bavit - nejdříve média - a situace se uklidní.
Krok třináctý: Po libovolně dlouhé či krátkém čase se opět něco stane. A neplacení aktivisté apelují na politiky a říkají, že to předvídali…
Všechny dosavadní nepokoje začínaly, probíhaly a skončily zhruba podle tohoto scénáře. Jen občas se pořadí některých kroků prohodilo.
Co se vlastně ale skutečně udělalo? Kolik miliard bylo už za tu dobu nalito třeba do tak omílané „integrace nepřizpůsobivých"? Kolik mravoučných textů, moralistně nabádajících ke všespásné korektnosti bylo vyprodukováno? Kolik zákonů bylo přijato a zpřísněno? Kolik rozkazů a zákazů musíme už v této oblasti dodržovat? Kolik sebechvalných proslovů zaznělo? A výsledek?
Napětí mezi většinou a menšinami (všemi menšinami…) roste. Nejen roste, ale zesiluje svůj agresivní, nenávistný charakter. Lze vysledovat dokonce jakousi přímou úměru: oč méně úspěšná je dosavadní multikulturalistická integrační ideologie, o to je hlasitější, sebechvalnější a náročnější na peníze.
Jenže i tentokrát to bude zase - v nejlepším případě - stejné, ale spíše ještě horší než dříve. Když jsou politici vyděšeni, dokáží peníze najít vždy, bez ohledu na politickou příslušnost. Přijde nová tsunami moralistních apelů k zesílení politické korektnosti. Budou přijaty nové zákony a ty staré budou přitvrzeny. V činech, v komunikaci i v myšlení budeme muset dodržovat další rozkazy a zákazy. Na chvíli bude „klid na práci", a pak to přijde znovu a bude to všechno opět horší.
V takovém pekelném začarovaném kruhu ideologie - mravokárci - peníze - samozvaní spasitelé - zákony - tvrdost - rozkazy a zákazy činů, komunikace a myšlení - sebechvála - ideologie - mravokárci… se budeme točit asi ještě dlouho. Přinejmenším do doby, kdy budeme tupě adorovat ideologii, o které už i hluší a slepí vědí, že zkrachovala. Závažným problémem však je skutečnost, že z ideologie multikulturalismu už si stačily tisíce lidí vybudovat výnosné kariéry. Další stovky a tisíce novinářů, politiků a aktivistů ji budou i nadále podporovat proto, že se stydí a budou se postupně více a více stydět přiznat, že dlouhá léta prosazovali něco, co ve skutečnosti přináší víc škod než užitku. A budou zuřivě hledat zástupné viníky, například dštít oheň a síru na úředníka Bátoru. Všichni ti, kteří budou multikulturalismus hájit kvůli strachu o kariéru nebo ze strachu přiznat si (a jiným) svůj tragický ideologický omyl, budou tlačit, aby všechno bylo přísnější, přitvrzeno v zákonech, dražší, nemilosrdnější a v neposlední řadě prolhanější a pokrytečtější.
Paradoxně asi nejméně škod napáchá zmenšující se hrstička těch, kteří této ideologii ještě stále budou upřímně věřit (žádné argumenty, žádná realita přece nepřesvědčí ty jedince, kteří se rozhodnou, že za všech okolností mají pravdu a hotovo, jako například dnešní milovníci Stalina nebo Hitlera…). Tito upřímně přesvědčení multikulturalisté jsou totiž na rozdíl od ideologických kariéristů a ideologických povýšenců většinou založeni spíše tak, že namísto vynucování přísnějších zákonů, rozkazů a zákazů a pokrytecké korektnosti, prostě jdou a sami, osobně pomáhají. Prostě nekecají a nehrají si na spasitele, ale něco skutečně dělají. Některé kladné výsledky v oblasti soužití většiny s menšinami byly v posledních dvaceti letech dílem právě těchto tichých, nenápadných, nemedializovaných, nevyznamenávaných, nekřičících jedinců, kteří nikomu nic nezakazují a nerozkazují, ale něco dělají.
Bylo by hezké, kdyby se právě tito tiší a nenápadní „věřící" naštvali (ale oni to nemají v povaze) a začali se scházet s normálními, rozumnými lidmi, které tahle situace také štve, ale nemají žádné ideologické návody na řešení. Společně by se pak mohli zamyslet nad opravdu základními otázkami.
Jen namátkou: Kolik nadutosti - a skrytého rasismu - je potřeba k tomu, aby si někdo myslel, že právě on žije tím nejlepším možným způsobem života a aby na základě tohoto bludu veřejně nutil celé skupiny obyvatel integrovat se, tedy žít stejně jako on? Kolik primitivní pýchy je potřeba k tomu, aby takový nadutý, extrémní rasista byl schopen sám sebe označoval za antirasistu a kdekoho jiného naopak za rasistu? Proč mají všichni plné ústa řečí o tom, jak má „správně" žít většina, jak smí správně myslet, mluvit a jednat „správný" člověk a jak musí „správně" žít menšiny? Proč se namísto planého žvanění někdo nezeptá všech těch lidí, kterých se to týká, jak oni sami chtějí žít? Proč musí Romové žít podle našich měřítek? A proč jsou pasováni na „nepřizpůsobivé", když tak žít nechtějí? Proč o nich musí většina povinně mluvit jako o Romech? Oni sami mezi sebou prakticky výhradně o sobě mluví jako o Cikánech, to jsou tedy rasisté? A co je rasistického na tom, že se o brutálních násilnících mluví jako o brutálních násilnících? Pokud by třeba příslušníci většiny napadli mačetami Cikány, bylo by vůbec možné, aby se vyhnuli obvinění z rasismu? Nebrali by mnozí - na prvním místě novináři a aktivisté - jako zcela jasné, že v takovém případě by to byl „jednoznačně" rasistický útok?
Také se vám zdá, že je v tom pořádný guláš a že se v tom nevyznáte? Nebojte se, on se v tom nevyzná prakticky nikdo, jen někteří se tak hrdinně tváří. Jisté je, že současné ideologické recepty, které hlavní měrou přispěly k dnešní špatné situaci a degeneraci vztahů mezi většinou a menšinami, fungovat nebudou. A až to bude hodně zlé, pak nám o tom zakáží i mluvit, což celkem úspěšně zkouší už dnes. Pak už budeme jen číst o každoročních „velkých úspěších v budování multikulturní společnosti", o „hrdinech multikulturalismu", o „dalších splněných závazcích" a o tom, že „multikulturalismus si rozvracet nedáme."
Ne, multikulturalismus není receptem, je naopak jedem, který zhoršuje staré, dávné onemocnění. Onemocnění pýchou, nadutostí, egoistickým sebeprosazováním, onemocnění touhou po slávě, uznání, respektu, pochvalách… A tohle staré onemocnění se při aplikaci multikulturalismu jen zhoršuje. Normální není lidi zmultikulturalizovat, ale prostě je mít rád. Jenže naučit se mít normálně lidi rád, je milionkrát těžší než vyřvávat nadutá ideologická hesla, moralistně apelovat a vnucovat lidem dryáčnické zákony.
