Mohou se ženy, které o to stojí, prosadit v konkurenci mužů?
A nejde ani tak o získání vavřínů v silových sportech či stejné výkony při práci na šachtě (oblíbený a téma zesměšňující „argument", který občas v těchto debatách zaznívá), ba dokonce se tato otázka nemusí týkat ani politiky či vysokých manažerských funkcí.
Stačí si vzít běžný dialog v zaměstnání nebo třeba „kulatý stůl", který občas pořádají různá média (samozřejmě v partnerských vztazích komunikace ovlivňují ještě jiné vzorce).
Psychologové uvádějí, že pro ženy jsou obecně velmi důležité vztahy s ostatními. Snaží se s nimi vyjít, odhadnout, instinktivně vytuší, co druhé trápí, a tomu i přizpůsobují styl své komunikace.
Muži se naopak více soustředí na to, aby v debatě dominovali, upevnili si své postavení, je pro ně důležité, jak vnímají vztah podřízenosti či nadřízenosti.
To vše ovlivňuje prakticky jakoukoliv komunikaci či veřejný diskurs, kterých se zúčastní muži i ženy. Muž se obecně snaží dominovat, žena spíše hledá, jak se dohodnout (samozřejmě to tak neplatí vždy, najdou se i submisivní muži a velmi asertivní ženy).
Jednoduchá odpověď na otázku, co s tím (a zda je vůbec třeba něco s tím dělat) neexistuje. Někdo tomu nechává volný průběh, jiný se snaží o různé experimenty.
| Jan Lipold: Proč televize zřídila pavilon žen |
Česká televize například před několika dny rozjela pořad Tah dámou, v němž debatují výhradně ženy. Kritici mu ale vytýkají, že tím vlastně ženy vhánějí do jakési klece vyhrazené exotickému druhu odlišnému od zbytku společnosti (která ovšem nemá v televizi takto vyhraněně koncipovaný diskusní pořad).
Co si tom myslíte vy? Mají mít ženy své oddělené diskusní kluby? Či se naopak prosazovat v debatách s muži? A jak? Svými "ženskými zbraněmi"? "Arzenálem", kteří v komunikaci používají muži?
