Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
Aktualizováno 7. 5. 2015 15:00

Nesnesitelná lehkost slova fašismus

Rozumíme, co to fašismus je? Důležité je pátrat po něm v sobě samých, ne na smetišti dějin.
Co je to „fašismus v hlavě“? A kdo z nás je vůči němu imunní?
Co je to „fašismus v hlavě“? A kdo z nás je vůči němu imunní? | Foto: Ludvík Hradilek

Aktualizovaná verze komentáře ze 7. května 2014.

Fašismus a fašisté jako přízrak zla nejsou aktuální jen na Ukrajině a v Rusku a v tamním slovníku. Klackem fašismu se úspěšně ohánějí i Češi, což je sedmdesát let po válce docela pozoruhodný úkaz. Už to, a docela dlouho, vypadalo, že fašismus byl s konečnou platností zaškatulkován, že jsme se s ním vyrovnali a všechno je jasné. A ono nějak pořád ne.

Označte někoho za fašistu a budete se divit, jak to funguje. Nebo už možná ani nebudete…

Tak třeba poslanec Stanislav Huml pevně spojil dnešní Ukrajinu, fašismus a výročí jeho válečné porážky: „Fašismus dovedl již jednou svět k milionům mrtvých. Při vzpomínce na ně, pojďme společně odsoudit a přestat podporovat extremistické chování. Slušní lidé žijí i na Ukrajině. Ať jsou jakékoliv národnosti, zaslouží si žít v míru.“  A dokonce: „Nedostali jsme od voličů mandát dovést zemi k chaosu ani ke spolupráci s fašisty… Dnes se tváříme, že na Ukrajině fašismus není. Z prohlášení mnohých představitelů dnešní Ukrajiny je zřejmé, že je hluboce zakořeněn.“

Je málo horších cejchů než fašismus. Nálepkovat s ním druhé, to je těžká zbraň s nepředvídatelnými účinky. Fašismus zjevně není uzavřenou kapitolou, vnitřně jsme ho stále nezpracovali, nevstřebali jeho existenci a fungování – což ovšem je, vzhledem k těžko představitelné obludnosti fašismu, nekonečný úkol. Je omyl domnívat se, že přesně víme, co to fašismus byl či je. Před očima máme především hrůzy a teror, a na druhé straně odvahu a hrdinství (dnes už se naštěstí dají připomínat v celku, bez podvodů na historii).

Mezi tím byly statisíce „obyčejných životů“ s kompromisy, malé dějiny, ohromná „šedá zóna fašismu“. Co se s tím vším stalo? Vsáklo se to? Přežívá to někde? Jsme jiní?

Přemýšlet o tom, jak moc je fašismus přítomen „v nás“, bylo za komunistů tabu. A je v podstatě dodnes.

Třídní boj

„Vítězství nad fašismem“. Co to znamená? Určitě pád Berlína a pojmenování hrůz, které nacistické Německo způsobilo. Zúčtování s fašismem se od jeho válečné porážky vede především dvěma způsoby.  Při tom prvním převládá úleva, že bestii bylo zakrouceno krkem a věc je víceméně vyřízená, zlo jsme obklíčili vysokou zdí. (Ale dokáže fascinovat, pozor.) Druhá metoda je ofenzivní, s fašismem bojuje dál jako s mýtem, jako by to byla sedmihlavá saň. Tenhle pohled vyhovuje těm, kdo si svět neumí představit bez ideologických obušků v rukou. Například komunistům, marxistům, revolučním romantikům. Verbální boj s fašismem se nejlépe vede v klasických třídních schématech.

Čeští komsomolci (Komunistický svaz mládeže) na svém webu otiskli „Prohlášení mezinárodního sdružení akce Třídní boj namísto světové války k 70. výročí osvobození od německého fašistického barbarství“. Píše se tu například, že „bez socialismu, bez diktatury dělníků v Sovětském svazu by nebyl německý fašismus nikdy poražen“, a současné mezinárodní poměry se charakterizují slovy: „Bohatství lidu v jedné třetině světa se dostalo do rukou lupičů a záškodníků, kteří ho za pakatel začachrovali velkomonopolům, především německým. Těm, kteří využívají moc ukradenou lidu na rabování podniků a družstev. To bude trvat do té doby, dokud my, kteří jsme podřízeni té nebo jiné imperialistické mocnosti ve válce o rozdělení světa, budeme těmto vykořisťovatelům a parazitům zajišťovat život.“

Dalo by se nesměle podotknout, že hlásání třídní zášti patří pod paragraf 403 trestního zákona, nazvaný Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Ale cynicky upřímně: má to cenu? A když je třídní boj navíc přibalený do boje s fašismem (dva v jednom), asi to nevzruší už nikoho. Přitom bych neřekl, že jde o nějaký výstřelek pětičlenného fanklubu bolševických tradic – vždyť odkaz na článek sdílela na svém twitterovém účtu KSČM, tedy třetí nejsilnější politická strana v republice, strana, která se podílí na moci.

Rozlišovat kolektivní fašismus „s hákovými kříži“ a ten bez nich, individuální, je zásadní.

Fašismus v hlavě

V zemi, kde je běžné vzývat hrůzovládce Stalina, nedávno stáhli z knihkupectví slavný protiválečný komiks Maus, protože měl na obálce svastiku, respektive parodii na hákový kříž. Ruské důvody mohou být různorodé, výsledek se dá shrnout tak, že fašismus „nebude“, protože ho „neukážeme“.

Už slovo „fašismus“ účinkuje jako toxický odpad, věc, která se dá vyvézt na skládku ničemností. V pořádku, je třeba ho odmítnout, čelit mu - ale k tomu rozhodně nestačí zabalit a vyhodit fašismus-ideologii. A neptat se na to, co fašismus vlastně znamená, jaké jsou jeho souvislosti. Co je to fašismus v hlavě. Ten přece netrval od-do, tak jako režim.

Stalo se zvykem některé otázky neklást. „Boj proti fašismu“ se postupně měnil ve floskuli ideologického jazyka komunistů (rozšířený strach z údajně hrozící restaurace německého fašismu, přiživovaný propagandou, patřil k podhoubí převratu 1948). Přemýšlet o tom, jak moc je fašismus přítomen „v nás“, bylo tabu. A v podstatě je dodnes.

Rozlišovat kolektivní fašismus „s hákovými kříži“ a ten bez nich, individuální, je ovšem zásadní.

Fašismus oddělujeme od ostatního bytí tlustou čarou, stavíme jej před soud bez velkého vyšetřování, píše Václav Jamek ve své eseji Krkavčí múza. Je to text z doby těžké normalizace druhé poloviny sedmdesátých let, takže vznikl blíž roku 1945 než 2015. Na jeho platnosti to nezměnilo vůbec nic. Nesnesitelná lehkost slova „fašismus“ je nebezpečná.   

Po třiceti letech se z fašismu stalo nejspolehlivější zaříkadlo, avšak mezi ním a skutečnými silami působícími ve světě zatím vznikla dost velká mezera, aby se jí zaříkávaný přízrak protáhl zpět do světa, nikým nepozorován, nikým nepoznán.

Jen ať nám někdo přehazuje, že se chováme jako fašisti, a jsme schopni ho za to zabít. Nejvyšší čas, abychom si na sebe posvítili. Neboť ten druhý pohled je zakázán, tabu, jako by zvrhlost mohla být už v pouhém pomyšlení, že fašismus patří i k mým vnitřním možnostem.

Ve filmech bývá jako příklad fašistické zhovadilosti s oblibou ukazován kultivovaný německý důstojník, velitel lágru nebo tak podobně, jenž obklopen obrazy a vzácnými tisky na svém polním cembalu citlivě interpretuje to či ono Bachovo dílo. Zvenčí, z apelplacu je slyšet nářek mučených vězňů, který však uhlazeného esesáka nechává chladným. Hle, jaký poučný kontrast, jenž co prostá parabola vyjadřuje jev nacismu výstižným zkratem! Jenže vy, já, všichni jsme denně v situaci toho nelidského esesmana.
(Václav Jamek, Krkavčí múza, vydal Odeon v roce 1992).

Démon fašismu žije. Pamatovat na jeho zločiny a vzpomínat obětí je samozřejmě správné a nutné. Ale jako odstrašující a v tomto smyslu „užitečné“ zlo může fašismus fungovat, jen když ho budeme promýšlet. Když rozpoznáme co nejvíc jeho stop a tváří. Mít plná ústa boje s fašismem nestačí.

 

Právě se děje

Další zprávy