Uběhl týden od Brexitu. Základní informace: libra se propadla, napáchala Britům škody. V Evropském parlamentu na sebe křičeli. Unie se bude chtít Britům pomstít. Britové zjišťují, co provedli. Post Brexitum omne animal triste.
Otřes se mění v nechutnou tahačku, každý si bude zuby nehty hájit to svoje, každá země se (logicky, nelze to žádné vyčítat) bojí o sebe. To podstatné, tedy k čemu EU vlastně slouží, co je její původní smysl, a za druhé co odchod Britů způsobilo, se neřeší.
Reakce Poláků: neměli bychom skočit do eurozóny? Přicházejí o britského spojence, který ovšem taky kvůli nim ze společenství vycouval. Poláky teď v Británii slovně urážejí, napadají jako "verbež" (vermin). Ale Varšava chce chytit příležitost za pačesy a uvažuje o přijetí eura. Aby se dostala do "hlavního proudu".
Jeden ze scénářů budoucnosti Unie totiž zní: eurozemě spolu budou péct dál, zbytek se promění v okrajovou svoloč, druhorychlostní zbytek původních ideálů. Do toho francouzský prezident François Hollande plánuje, že Paříž se po odchodu Londýna stane finančním centrem Evropy. (Všecko zlé je k něčemu dobré.)
V Česku se taky objevil návrh honem zavést euro. Aby nám neujel evropský rychlík. Nápad mimo mísu. EU se potýká s odmítáním, nepochopením obyvatel jednotlivých členských zemí. Češi se přijetí eura bojí, takže by zase jen posílilo protievropské nálady. Nesmysl nyní.
Všimněme si jednoho klíčového, do očí bijícího rozdílu. Po referendu David Cameron oznámil, že jako britský premiér skončí. Prohrál. Položí funkci. Ne hned, ale položí. Ještě víc prohrála EU. Donald Tusk, předseda Evropské rady, rezignaci neoznámil. Přitom Rada zajišťuje a koordinuje politiku EU na úrovni šéfů států a vlád. Ani náhodou to nepoložil.
Stejně tak nerezignoval asi nejznámější politiko-ouřada Unie, šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Tento světově proslulý neschopa sedí dál na trůnu a nehne se. To samé místopředsedkyně EK Federica Mogheriniová, šéfka evropské diplomacie, jež minulý čtvrtek dostala tak strašně na zadek.
Co by se mělo po Brexitu změnit
Není v základech západní kultury zakódováno, že po prohře klíčoví politici odstoupí? Aby přiznali: chápeme, že za to můžeme. Že nás musí vystřídat někdo schopnější, přijatelnější, s lepším vztahem k lidem, s lepších chápáním toho, co obyvatelé zemí EU chtějí.
Co by se mělo dít po smutném britském odchodu kromě rezignace klíčových postav a hledání jejich lepších nástupců?
Každý v EU, i ten největší ignorant, ví, že něco zásadního, gruntovního není v pořádku. Evropská rada by tedy měla popsat, analyzovat, co (kromě jejího vedení a vedení Evropské komise) není v pořádku. A potom to co nejrychleji a nejpokorněji změnit.
Protože stále platí, že projekt EU je to nejlepší, co Evropu po druhé světové válce potkalo. Příklad: v Británii po Brexitu začali napadat cizince. V Unii je takové jednání nepřijatelné, je nastavena tak, aby neonacismu, xenofobii, rasismu bránila. Odejdete z EU a hrr na cizince.
Co je špatně a co by se naopak mělo v Unii zlepšit a pěstovat? Británie si zvolila odchod, protože si věří, míní, že na to má. Dál odešla také kvůli imigraci jak z EU, především z postkomunistických států, tak ze zemí, kde se bojuje, kde řádí Islámský stát, kde se nedá žít.
Kdyby neexistovala nekontrolovaná imigrace z islámských zemí, konflikt v Británii by nebyl tak silný. A jsme zpátky u neschopnosti Unie hlídat svoje vnější hranice. Téma, jež se omílá dva roky a skoro nic se mění.
Odtud plyne: země EU by se měly dohodnout, jak se chránit před vnějšími riziky a jestli to dělat společně. Tedy jestli odevzdají kus své suverenity (hranice se budou hlídat společnými silami).
Domácí úřední dusba snad stačí
Protože chyba není jen v Radě a Komisi, ale především v jednotlivých zemích, které si drží to svoje a nechtějí nic pustit. Takže je Unie společně nespolečný prostor. A sebelepší předseda Evropské rady s tím nehne, i kdyby náhodou chtěl.
Zásadní je i společná zahraniční politika. Buď existuje, a pak platí, že existuje EU, nebo neexistuje. Klíčový faktor. Zase: státy by musely rozhodování ve společných evropských otázkách svěřit Bruselu. (Příklady. Protiruské sankce. Postup v Sýrii a dalších zemích.)
K ochraně Unie patří společná armáda. Má existovat? Odchod Británie oslabuje i NATO. Obejdeme se dlouhodobě bez společné armády? Těžko.
Oblast, která funguje a je všeobecně ve všech zemích přijímána: volný pohyb osob a zboží uvnitř Unie. Prakticky všichni občané EU to oceňují, považují za naprostou samozřejmost. Toto tedy nerušit, chránit a posilovat.
Opakem je montování se Bruselu, bruselské byrokracie, do věcí, které lidé denně řeší. Třeba jakou si našroubují žárovku, jestli úspornou s deklarovanou životností deset let a reálnou mnohem kratší, nebo neúspornou. (Šetřit energii má samozřejmě smysl. Ale nadiktovat to shora jako "mus", to je malér, to nemůže fungovat.)
Eurolid nesmírně popuzuje eurobuzerace. Soustředí se na ni, protože ji osobně pociťuje. Jednotlivé země by měly mít větší volnost v těchto únavných "drobnostech". Obecně se jim nadává eurobyrokracie. Měla by stačit domácí úřední dusba, ta bývá dostatečně nesnesitelná.
Nemontovat se do toho, jaká má být skladba ingrediencí při pečení bábovky, ale montovat se do toho, že hlídáme vnější hranice EU. Že sankce vůči agresorovi chrání západní prostor, západní způsob života.
A dál: pokud má mít sedmadvacítka smysl, pak musejí mít svůj hlas v Unii i malé země. Nesmějí být brány jako obtížný hmyz, který je jen do počtu. Dosud to tak nefunguje a je to naprosto špatně. Odtud pak plyne rozkladný pocit, že "Německo a Francie" si to všecko ošéfujou bez nás, proti našim zájmům.
Poslední věc. Trestat Británii za to, že odešla z Unie? Nebezpečný nesmysl. Proč? Protože smyslem EU bylo, aby se v Evropě snižovalo napětí, aby země spolupracovaly, neválčily. Vrátit se k tomu smyslu, který se skoro úplně vypařil. Nebít Británii, ale líbat ji, jako ji symbolicky lidé EU líbali před referendem.
