Hollywood se třese v základech. Aspoň to tak vypadá zhruba měsíc poté, co vyšlo najevo, že slavný producent Harvey Weinstein nejenom psychicky deptal a fyzicky napadal kdekoho ve svém okolí, jak se obecně vědělo, ale taky sexuálně obtěžoval a znásilňoval ženy. Předepsaná novinářská opatrnost by velela dodat k těmto obviněním slovo "údajně", jenomže Weinstein je vlastně ani nepopírá. Jenom svoje konání interpretuje trochu jinak a v oficiálních reakcích sám sebe vykresluje jako nemotorného popletu, který to nemyslel zle, jen zaspal dobu a nestačil na ni adaptovat svoje mravy. Jak měl vědět, že dnešní žena nepovažuje za lichotku, když se pracovního jednání účastníte jen v županu a začnete před ní masturbovat?
Zveřejnění Weinsteinových činů a následný vyhazov z firmy, kterou spoluzaložil, každopádně dodaly odvahu dalším obětem. V průběhu několika týdnů na seznam celebrit obviněných z nějakého druhu sexuálního napadení přibyl Dustin Hoffman, režiséři Brett Ratner a James Toback a především herec Kevin Spacey. Stejně jako Weinstein i Spacey záhy přišel o práci - společnost Netflix raději riskovala budoucnost svého seriálu Dům z karet, než aby dál spolupracovala s hercem, který prý obtěžoval lidi přímo na place a zneužíval nezletilé.
Weinsteinův případ však neposloužil ani tak coby počátek změny jako spíš důkaz, že jistá změna už probíhá a dokonce nesměle nabírá na rychlosti. Až dosud byl nejvýraznějším příkladem slavného muže obviněného ze sexuálního zneužívání komik Bill Cosby. Loni byl ze stejného důvodu propuštěn dlouholetý výkonný ředitel televize Fox Roger Ailes a komentátor Fox News Bill O’Reilly, zároveň přibývají srovnatelné případy zdiskreditovaných manažerů a klíčových osobností v dalších oborech. Přechovávat ve svých řadách někoho takového pomalu přestává být lukrativní, nebo je to alespoň větší obchodní riziko než dřív.
Váš oblíbenec je predátor
Mezi mladší anglofonní generací existuje rčení "Your fave is problematic", které ve zkratce znamená, že vaše oblíbená známá osobnost pravděpodobně aspoň jednou řekla nebo udělala něco sexistického, rasistického nebo jinak škodlivého. Ta věta se používá jako obvinění i omluva. Někdy upozorňuje, že váš idol překročil akceptovatelnou hranici, jindy oponuje, že každý přece v životě občas přešlápne. Zneužívání a špatné zacházení s podřízenými ve filmovém průmyslu a v showbyznysu obecně byl historicky spíš druhý případ - podobné chování se tajilo nebo omlouvalo.
O agresivních výstupech režiséra Davida O. Russella (Fighter, Špinavý trik) existují videozáznamy, a přesto dál dostává práci a sbírá ceny. Lars von Trier si postavil celou image na tom, že se chová jako bezohledný tyran a exhibicionista.
Zábavní průmysl má totiž tendenci sám sebe vidět coby výjimku, pro kterou platí jiná pravidla. Všechno ostatní je jenom byznys, ale ve filmu, televizi, populární hudbě a dalších oborech vstupuje do hry mytologie o kreativní osobnosti jako zvláštním, neuchopitelném typu člověka, který potřebuje svoji volnost. Zároveň je nutné dodat, že k téhle výmluvě mají přístup jenom někteří. Abyste si mohli dovolit beztrestně zacházet s lidmi jako s výrobními prostředky, hodí se být muž, nejlépe bílý a v pozici vlivu. Dál už se vaše šance snižují: Například rychlá negativní reakce na Kevina Spaceyho měla co do činění s předsudkem, že homosexuální muži běžně zneužívají malé chlapce. (Spacey sám tento stereotyp ještě posílil, když se pokusil v oficiálním prohlášení využít svojí sexuální orientace k odvedení pozornosti.)
Pokud odpovídáte správné demografické skupině, můžete v uměleckém prostředí fungovat pod nálepkou "bouřlivák", "auteur" nebo prostě kontroverzní muž s originální vizí. Projevuje se to třeba v každé veřejné debatě o Woodym Allenovi nebo Romanu Polanském. Místo abychom se ptali, jak často se tyto věci dějí a proč máme tendenci je přecházet, donekonečna řešíme oddělení tvůrce od jeho díla. Jako by někdy někdo v celé historii umění zvládl vytvořit dílo, které o něm nic nevypovídá. Jako by se každý nový film a každá nová kniha nerodily do světa plného filmů a knih poznamenaných určitým způsobem myšlení, určitým společenským řádem.
Showbyznys pochopitelně není s tímto pocitem vlastní výlučnosti sám (viz nebezpečný narcismus technologických vizionářů ze Silicon Valley), což by byla vtipná ironie, kdyby z toho zároveň nebylo člověku úzko. Každé odvětví a každá profese mají svoje Weinsteiny. Zneužívání lidí v méně výhodném postavení je základní princip, nikoli vedlejší účinek nastavení společnosti. Nakonec se tedy dá říct, že se Hollywood v určitém smyslu opravdu začíná rozpadat, nebo bychom v to aspoň mohli doufat. Poněkud mimo zájem médií právě teď probíhají otřesy v některých amerických hereckých agenturách, propouštějí se agenti, další odcházejí do předčasné penze. Cyničtější komentátorky k tomu dodávají, že těmto nezaměstnaným chudákům teď nezbude nic jiného než kandidovat na prezidenta Spojených států, protože tam jsou standardy výrazně nižší.
Dvojí metr
Harvey Weinstein byl z pohledu zmiňované tvůrčí mytologie ve filmovém průmyslu ojedinělý: Veřejnost znala jeho jméno, ale málokdo ho vnímal jako kreativní osobnost, nota bene umělce. Byl to ten notoricky známý zlý producent v pozadí velkých projektů. Historky o jeho vzteklých tirádách se k nám dostávaly skoro výhradně v podobě vtipů, které jako by nás ujišťovaly, že není potřeba se znepokojovat - takhle to prostě chodí, neděje se nic opravdu vážného, můžeme se klidně a bez pocitu viny zasmát. Zároveň ale k Weinsteinovi téměř nikdo nechoval velké sympatie a právě to z něj nakonec udělalo ideální rozbušku. Byl insiderem ve světě filmových géniů, ale nechránila ho bublina fanouškovského obdivu.
Historky o Weinsteinově agresi teď zpětně dostávají mnohem skutečnější rozměr a odhalují, jak moc toho lidem jako on běžně prochází. Ukazuje se trapně zjevná pravda, před níž jsme zavírali oči: Jeho vznětlivost nebyl neškodný příznak výjimečné osobnosti, bylo to patologické chování násilníka. Proč si to naplno uvědomujeme až teď? I tady bohužel platí stejný princip nedotknutelnosti vyvolených. Když se toho samého dopustí někdo jiný, je to označováno jako zneužití moci, napadení. Když jde o vysoce postaveného muže, řekne se "no, cenu pro sympaťáka roku by zrovna nevyhrál, ale v tomhle byznyse musíte mít ostré lokty".
Zábavní průmysl má tendenci sám sebe vidět coby výjimku, pro kterou platí jiná pravidla. Všechno ostatní je jenom byznys, ale ve filmu, televizi, populární hudbě a dalších oborech vstupuje do hry mytologie o kreativní osobnosti jako zvláštním, neuchopitelném typu člověka, který potřebuje svoji volnost.
Paradoxní je, že s rostoucím počtem jmen na seznamu obviněných roste i skepticismus veřejnosti. "Přece nám nechcete říct, že se to děje pořád a všude," píší uživatelé na internetu, jako kdyby šlo o absurdní, nepravděpodobné vysvětlení. Jenomže ono se to děje pořád a všude. Pouze jsme to přijali jako nevyhnutelný přírodní zákon. Neuvědomujeme si mechanismy nerovnosti a zneužívání, stejně jako ryba nevidí vodu, do které se narodila. Nesčetné osobní příběhy s hashtagem #MeToo teď na sociálních médiích ukazují rozsah problému, ale přesto narážejí na pochybnosti a nedůvěru.
Potíž s hodnými hochy
Základní předpoklad: Weinstein nebo Spacey jsou výjimky, které tvoří kontrast k ostatním, slušným, "hodným" mužům. Je to hezká teorie, které nicméně stojí v cestě mnohem komplikovanější pravda.
Archetypální hodný hoch Matt Damon například o Weinsteinovi dlouho mlčel, protože mu vděčí za svou kariéru. Hodní hoši z večerních satirických talk shows většinou tápali, jak vymyslet vtip, který by celou situaci nezlehčoval a skutečně se strefoval do Weinsteina. Hodní hoši v médiích polemizují o tom, jestli si plácnutí po zadku zaslouží stížnost, nebo ne. Tisíce dalších hodných hochů po celém světě sledují hashtag #MeToo a jejich první impulz je veřejně zdůraznit, že oni by tohle nikdy neudělali, oni takoví nejsou. Mají potřebu hájit sebe, přestože újma se děje někomu jinému.
Jenomže nebýt jako Harvey Weinstein nebo Kevin Spacey ani zdaleka nestačí. Zneužívání a ponižování nejsou otázkou buď - anebo, fungují na škále, kde každá malá ohavnost otevírá dveře pro ty větší.
Problém s hodnými hochy je v tom, že jsou jenom dalším mýtem. Neexistuje jasná hranice mezi nimi a těmi "zlými", žádný spolehlivý signál, podle kterého byste je bezpečně rozeznali. Dojde vám to, když s nimi sdílíte životní prostor. Je vám 22 a při konzultaci bakalářské práce si profesor po pěti minutách přisedne blíž a začne vám líčit historky ze svého intimního života. Je vám 16 a instruktor v autoškole vám každou chvíli položí ruku na koleno nebo vás k sobě přitiskne, i když se snažíte odtáhnout. Je vám 27 a to, co jste považovala za přátelské posezení s kolegou z oboru, skončí osaháváním a vaším útěkem. Je vám 15 a zhruba padesátiletý cizí muž vás chytne za ruku a posadí si vás na klín, k pobavení dospělých kolem. Je vám 13, vedoucí táborového oddílu se vám v noci opilý vkrade do stanu, řekne vám, abyste nekřičela, a vy pak tiše brečíte až do rána. Je vám 33 a chystáte se rozejít s přítelem, ale váháte, protože je první, který vám nikdy fyzicky neublížil.
Nikdo z nich není společenský vyvrženec. Všichni jsou vesměs vnímáni jako "fajn chlapi". Všichni mají přátele, někteří z nich manželky nebo partnerky, někdy jsou to otcové, dědečkové. Všichni jsou fyzicky silnější než vy. Mnozí jsou vůči vám v pozici autority. Téměř nikomu z nich se nic nestane. Jsou to hodní hoši. Až do chvíle, kdy jimi nejsou.
Neuvědomujeme si mechanismy nerovnosti a zneužívání stejně jako ryba nevidí vodu, do které se narodila. Nesčetné osobní příběhy s hashtagem #MeToo teď na sociálních médiích ukazují rozsah problému, ale přesto narážejí na pochybnosti a nedůvěru.
Weinstein jako guru osobního růstu?
Nejenže se všechny uvedené příklady vejdou do jednoho života - je to docela průměrný, obyčejný život a všechno popsané představuje pouhý zlomek reality. Určitá skupina lidí si jednoduše dělá nároky na vaše tělo jako na předmět a někteří si rovnou bez ptaní nabídnou. A čím jste mladší, tím víc si často dovolí, protože mladé maso je atraktivnější a nechá se snáz zastrašit. Nejde ani tolik o sex samotný, jde o moc. Když na vás muž pokřikuje na ulici, nedoufá, že okamžitě svolíte k rychlovce někde za rohem; říká "kdybych chtěl, mohl bych tě mít" a očekává, že mu jeho předpoklad potvrdíte úsměvem. Proto taky následuje dotčená až agresivní reakce, když ho ignorujete nebo ho rovnou pošlete, kam slunce nesvítí. Porušila jste pravidla hry. Dala jste mu najevo, že jste člověk, nikoli věc. Terčem sexuálního obtěžování a násilí mohou být ženy, muži, velmi často lidé, jejichž gender nezapadá do rigidních škatulek. Profil útočníků už nebývá tak pestrý. Znovu - jde tady o moc a k té nemají všichni stejný přístup.
Tohle je prostředí, které utvářelo Harveyho Weinsteina a Kevina Spaceyho. Proto jim teď úplně nedochází, co se vlastně děje a proč jsou najednou označováni za monstra. Měli kolem sebe celé týmy spolupracovníků a asistentů, kteří jim kryli záda nebo přímo napomáhali. Hodní hoši kolem nich dělali sexistické vtípky a dívali se jinam, když bylo potřeba. Konkrétně Weinsteinova smlouva dokonce zahrnovala dohodu, podle které musel do firemní kasy odvést určitou částku pokaždé, když byl soudně obviněn ze sexuálního útoku. Jeho nechutné činy byly pro Weinstein Company doslova zdrojem příjmu.
I po událostech posledních týdnů prý Harvey Weinstein stále věří, že může světu prospět a že v tom všem má nějaké poslání. Chtěl by se "vyléčit", chtěl by obrátit svoje zvěrstva ve varovný příběh, s jehož pomocí bude kultivovat druhé. Muži jako on by rádi viděli svůj pád jako příležitost k novému začátku, k osvícení, vykoupení a uznání. Muži jako on nechápou, že by světu nejvíc prospěli, kdyby zbytek života strávili na vlastní náklady v malé cele se suchým záchodem a už nikdy, nikdy neobtěžovali jinou lidskou bytost svojí existencí.
