Červencový masakr mě shodou náhod zastihl v čekárně obvodního lékaře, kam jsem se vydal se zánětem průdušek. A nejblíže explozím jsem se ocitl, když jsem zjistil, že jeden z atentátníků vyletěl do povětří na lince, kterou používá každé ráno při cestách do práce má dcera. Dalších devadesát minut, kdy jsem se jí nemohl dovolat na žádné z telefonních čísel, patřilo k nejdelším mého života.

Když byl obnoven provoz, jel jsem do práce znovu metrem. Jen jsem zavolal své pojišťovací společnosti a nahlásil jí opožděně změnu svého trvalého bydliště a přeptal se, jestli mě pojistka na 30.000 liber kryje i pro případ teroristického útoku. Když pak pojišťovací agentka  váhavě přisvědčila, jel jsme z práce raději autobusem. Spočítal jsem si, že šance na setkání s teroristou je v něm 1:3 a  začal dumat nad tím, jaká je bezpečná vzdálenost od epicentra exploze, aby měl člověk šanci přežít.

Odpověď jsem našel zcela náhodou, když jsem před časem  listoval novinami. Na rehabilitační klinice pro těžce postižené invalidy na jihu Londýna se už měsíc vzpamatovává a vrací do života dvaatřicetiletá Londýňanka Martine Wrightová.

Ve čtvrtek 7. července naskočila v nových adidaskách a ve spěchu do soupravy metra na lince Metropolitan, když její obvyklá Northern Line měla výluku. O třicet vteřin později proměnila puma odpálená třicetiletým Šehzádem Tavírem vagón metra ve vrak.

Martine zůstala při vědomí uvězněná v jeho troskách. Další dva týdny bojovali lékaři v nemocnici o její život. Když ji přišla matka na jednotku intenzívní péče po pár dnech identifikovat, nemohla ji kvůli otoku ve tváři vůbec poznat. Otrava krve.

Po pár dnech museli lékaři amputovat Martine Wrightové obě nohy nad kolenem, aby jí zachránili  život. Jezdí na vozíku a učí se chodit  na protézách. V okamžiku exploze stála v přeplněném metru od Šehzáda Tavíra s ruksakem plným třaskaviny asi tři stopy. Necelý metr.