Možná jsou Češi nerozhodní obecně, ale v justici to tak na první pohled vypadat musí: případ Lukáše Nečesaného, kterého obžaloba viní z pokusu o vraždu kadeřnice v Hořicích, se právě vrací ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Ten by měl rozhodnout znovu, a to už popáté. I toto rozhodnutí bude možné napadnout u nadřízené instance… Takže je to jen další kapitola nekonečného příběhu, nic víc. Příběhu, který začal v únoru 2013, kdy se útok na kadeřnici, z něhož je Nečesaný podezříván, odehrál. Ale stejně nekonečně musí vypadat i takový příběh Davida Ratha, který se táhne ještě déle: od roku 2012, kdy byl hejtman zadržen s legendární krabicí od vína. Tehdy se zdálo, že o jeho vině nemůže být pochyb: jak vám to přijde dnes?
Pro běžného občana ten příběh už dávno ztratil kontury: musí vypadat natolik nesrozumitelně a nepochopitelně, že jej ani nemá smysl sledovat. Ale kdo se začne o rozhodování českých soudů zajímat, zjistí, že takových příběhů je víc: například soudní řízení s bývalým šéfem Nemocnice Na Homolce Vladimírem Dbalým, který je podezřelý, že manipuloval zakázkami: soudní řízení sice začalo v lednu 2016, ale nikam zatím nevedlo. Dbalý posílá k soudu zdravotní omluvenky, a jak víme ze Švejka, účinkuje to (Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!), takže soud je svým způsobem stále na začátku a ty pravé taškařice a házené mezi soudními instancemi ještě ani neměly šanci začít. Řeknete: podezřelí v těchhle případech sami zdržují nebo komplikují; ale při bližším pohledu zjistíme, že to tak úplně být nemusí. Třeba v Rathově případu najdeme opravdu nepochopitelné momenty: zrušení odposlechů jako důkazu vrchním soudem je takovou soudcovskou kratochvílí, která vytvořila další zbytečné kolečko jednání a zdržela všechny nejméně o půl roku.
Složité kauzy to bezpochyby jsou, ale když budeme pátrat dál, zjistíme, že ty jednoduché na tom nejsou lépe: takový spor příbuzných Ferdinanda Peroutky, kteří chtějí omluvu od prezidenta Miloše Zemana za tvrzení, že novinář sympatizoval s nacismem, se vleče u českých soudů přes tři roky. Zeman přitom argumentoval textem, který nedoložil. Zdá se vám to jasné? Už šestnáct měsíců je ten případ jen u Nejvyššího soudu… Proč?
Možná že žijeme příliš okamžikem a chybí nám pokora. Možná že všechny tyhle případy se týkají těch, kteří tu pokoru necítí. "Jako každý soudce mám nejradši obyčejné provinilce, kteří si odkroutí svoje léta, jsou propuštěni a přestanou pak být provinilci nejen před zákonem, ale i před svým vlastním srdcem," psal spisovatel Jiří Marek o vzpomínání jednoho staršího soudce v knize Panoptikum starých kriminálních příběhů. Možná se ty příběhy odehrávaly v přímočařejší době, kdy soudce měl více sympatií a respektu než odsouzený. V době, kdy se policisté nefotili s vrahy, aby se tou fotkou následně chlubili.
Otupěli jsme, a tak nevidíme, v jak šíleném světě žijeme: zatímco na doživotí odsouzený, ale amnestovaný nájemný vrah vystavuje sám sebe na odiv, obyčejná veřejnost sledující zprávy v televizi či na internetu na druhé straně vidí zatčeného soudce vrchního soudu, jak svou tvář naopak neuměle skrývá a je vlečen do policejního auta. V jiných záběrech sleduje zase zmatenou soudkyni, jak přichází ke kárnému řízení. Podrobné příběhy těchto tří lidí (soudkyně, soudce a vraha) obyčejní sledovači zpráv neznají. Nepotřebují je. Ale vidí obrazy: který z nich je zaujme nejvíc? Jaký pocit si z toho odnesou? Třeba ten, že je to vlastně všechno velký zmatek a nemohou věřit nikomu, a už vůbec ne soudcům?
Pokud se však vrátíme k těm vlekoucím se případům, které jsme sledovali na začátku, zjistíme, že jednoho společného jmenovatele přece jen mají: ve všech jde o důležité osoby. David Rath, bývalý čelný politik a hejtman, ředitel Nemocnice Na Homolce, prezident Miloš Zeman. A Lukáš Nečesaný je synem Luďka Nečesaného, bývalého ředitele krajské nemocnice v Liberci, který se sám chlubil, že synovi zajistil ty nejlepší advokáty a dosáhl i toho, aby tehdejší ministryně spravedlnosti Helena Válková podala ve prospěch Nečesaného mladšího stížnost pro porušení zákona; ta znamenala první velký zvrat v případu ve prospěch podezřelého.
Jistě, můžeme si říct, že by takovou stížnost podala, i kdyby advokát byl neznámý začátečník a jeho klient třeba dělník. Třeba ano, ale běžte a ptejte se dělníků, jestli tomu věří. Co vám řeknou? Nyní se zdá, že poslední vývoj Nečesanému mladšímu nepřeje: vrchní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu, který ho pro nedostatek důkazů zprostil obžaloby. Rozhodnutí shodou okolností přichází v době, kdy Nečesaný starší už není tím sebevědomým mužem, naopak sám stojí před soudem a je podezřelý, že přijal úplatky ve výši 23 milionů korun. To, že soudní řízení se synem se obrací k horšímu v okamžiku, kdy jeho otec ztrácí vliv, může být pochopitelně jen náhoda. Ale zase: běžte a ptejte se obyčejných lidí, jestli těmhle soudním tahanicím důvěřují. A kdo jiný by měl mít důvěru, když ne soudy?
