Petr Kain, týdeník Ekonom Petr Kain, týdeník Ekonom | Komentáře
16. 3. 2023 13:00

Nedělejte v práci ramena. Nepomůže vám to. A ještě budete mít ostudu

Platí nepřímá úměra mezi popularitou výzkumu a jeho ověřitelností. Čím raději věnují média svou pozornost novým objevům, tím méně je pravděpodobné, že za ni opravdu stojí.
Když se lidé postaví rozkročmo s rukama v bok nebo zaujmou jinou silovou polohu, zvýší se jim prý hladina testosteronu, zatímco úroveň stresového hormonu kortizolu naopak poklesne...
Když se lidé postaví rozkročmo s rukama v bok nebo zaujmou jinou silovou polohu, zvýší se jim prý hladina testosteronu, zatímco úroveň stresového hormonu kortizolu naopak poklesne... | Foto: iStock

V roce 2012 publikovala trojice vědkyň z amerických univerzit studii, jejíž závěry obletěly svět. Psaly o nich renomované tituly The Economist, The New York Times nebo The Wall Street Journal. Co vzbudilo takový zájem? Tvrzení, že k tomu, aby si člověk zvýšil sebevědomí a stal se přesvědčivějším, pomáhá zaujímání takzvaných silových póz (power posing).

Když se lidé postaví rozkročmo s rukama v bok nebo se třeba nakloní přes stůl s roztaženými prsty, zvýší se jim prý hladina testosteronu, zatímco úroveň stresového hormonu kortizolu naopak poklesne, psaly výzkumnice. Svá slova "dokládaly" pokusem, který údajně potvrdil, že "silové rozcvičení" skutečně pomohlo účastníkům experimentu působit v následném pohovoru přesvědčivěji a sebevědoměji.

Amy Cuddy, hlavní autorka práce, se načas proměnila v celebritu (nejen) vědeckého světa a vyhledávanou motivační řečnici. Záznam její přednášky o silových pózách má přes 67 milionů zhlédnutí.

Pak se ale objevila zásadní potíž. Když se pokusili jiní vědci experiment zopakovat na větším počtu účastníků a s propracovanější metodikou, nikdy se jim nepodařilo dosáhnout podobného výsledku. Ba co hůř, všechny pokusy naznačovaly, že "power posing" nefunguje.

To budete zírat

Rok předtím, než vyšla problematická studie o silových pózách, publikovaly vlivné časopisy Social Psychology a Journal of Personality výsledky jiného výzkumu, který rovněž vzbudil široký ohlas. Americký psycholog Daryl J. Bem v něm tvrdil, že se mu podařilo prokázat existenci časově obrácené kauzality. Jinak řečeno měl jeho pokus dokládat, že budoucí události mají kauzální účinek na události minulé. Jeho hypotéza okamžitě vyvolala mimořádné pochybnosti. Právem. Všechny snahy o opakování Bemova experimentu skončily blamáží.

Jak se časem ukázalo, oba ostudné případy nepředstavovaly ve světě psychologie výjimku. Na začátku 21. století se tato věda vymkla kontrole. Studie prováděné na příliš malých skupinách vysokoškoláků se stávaly stále běžnějšími a stále častěji se také používaly k vysvětlení téměř všech aspektů lidského chování. Obor zažíval boom a pronikal do mainstreamových médií. Bublina splaskla až v druhé dekádě tohoto století, když se vědci rozhodli podrobit řadu "senzačních" výsledků důkladnému přezkumu - a vesměs zjistili, že jsou nepotvrditelné.

Pokusy o reprodukci rovné stovky psychologických studií, které byly v roce 2015 publikovány v renomovaných vědeckých časopisech, vedly k úspěchu jen v 35 případech. V roce 2018 zase zevrubná kontrola vlivných výzkumů odhalila, že replikovatelných je jen 14 z 28, pouhá polovina. Rozkvět psychologie se rázem změnil v "krizi replikace".

Pro obor to samozřejmě představovalo obří reputační problém, protože k základům každé vědy patří zásada, podle níž jakýkoli experiment musí při svém opakování přinášet konzistentní výsledky, má-li být považován za relevantní. Psychologům nezbylo než začít hledat cestu z krize. Při pokusech tak nyní pracují s většími a rozmanitějšími skupinami účastníků, předem zveřejňují své výzkumné metody a drží se přísnějších statistických analýz.

A tohle už jste slyšeli?

Se zajímavou metodou, jak hodnotit kvalitu psychologických studií, nyní přišla také trojice vědců Wu Youyou (University College London), Yang Yang (University of Notre Dame) a Brian Uzzi (Northwestern University). Vytvořili model strojového učení, který dokáže posoudit replikovatelnost výzkumů pouhým skenováním jejich textů.

Že program skutečně funguje, si ověřili na více než 14 tisících pracích zveřejněných v šesti špičkových psychologických časopisech mezi roky 2000 až 2019. Zkoumali, jak kvalita článků souvisí s faktory, jako jsou citační historie autora (jak často je jeho předchozí práce využívána jinými vědci), prestiž instituce, která za studií stojí, zaměření výzkumu či jeho mediální ohlas. A dospěli k pozoruhodným zjištěním.

Ukázalo se například, že nejpravděpodobněji replikovatelné (zhruba 55 procent) jsou výzkumy zaměřené na osobnost člověka, zatímco nejmenší nadějí (36 procent) disponují studie z oblasti vývojové psychologie, jež zkoumá změny lidského chování v průběhu života. Podobně mizerně jsou na tom i práce ve stále populárnějším oboru sociální psychologie - jejich šance na potvrzení dosahuje pouhých 37 procent.

Z mediálního hlediska ale patří k nejzajímavějším odhalením nepřímá úměra mezi popularitou výzkumu a jeho ověřitelností. Jinými slovy: čím raději novináři něčemu věnují svou pozornost, tím méně je pravděpodobné, že to za ni opravdu stojí. Jakkoli je to smutné, je to svým způsobem také nevyhnutelné. Média - i jejich čtenáři - vždy budou mít tendenci upřednostňovat poutavé a překvapivé věci. A právě takové nakonec méně často obstojí, jsou-li vystaveny přísné prověrce.

Nezbývá než doufat, že tento text právě neprokázal trojici zmiňovaných vědců medvědí službu. Byla by to škoda už proto, že podle jejich zjištění se mezi lety 2010 a 2019 průměrné skóre replikovatelnosti psychologických studií zvýšilo. Pokud se to podaří potvrdit, šlo by o nadějné znamení, že obor už začíná svou krizi překonávat.

Video: I čmeláci si rádi hrají jen tak. Díky kutálejícím míčkům vědci objevili nové důkazy (1. 11. 2022)

Video: Associated Press
 

Právě se děje

Další zprávy