Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
8. 7. 2014 16:40

Nedivte se, když si lidé myslí, že důchody prší z nebe

Kolem důchodů pořád panuje „doba temna“. Vlády nás berou na důchodovou anabázi, putujeme s nimi, protože musíme, ale cíl je neznámý.
Foto: Thinkstock

Tahle informace by se zřejmě stala zprávou kdykoli, nejen na počátku okurkové sezony: Think-tank IDEA varoval, že několik desítek tisíc Čechů a Češek se v následujících letech možná nedočká důchodu, protože nesplní podmínku, že důchodové pojištění musí platit alespoň 35 let.

"Komu se to (od roku 2019) nepodaří, ten bude mít smůlu, byť by si poctivě platil pojištění třeba 34 let. Takový nepozorný nešťastník si bude muset na důchod počkat dalších pět. Přijde tak bratru v průměru až o tři čtvrtě milionu korun, což je pro většinu starších lidí pořádný balík peněz," upozornil ekonom Daniel Münich.

Problém existuje už teď, protože povinnou "dobu střádání" zákon postupně prodlužuje od roku 2010.

Je příznačné, že novináři, a po nich předpokládám ani čtenáři, tyto novinky neodzívali a neobrátili stránku nebo obrazovku, protože "to přece není nic nového" a "to už se dávno ví". Mělo by se vědět - ale právě že neví. Tak jako spousta zásadních věcí kolem důchodů.

Jak penze vznikají, odkud a proč se berou a budou brát dál, lidi obvykle buď nezajímá, nebo to netuší, případně tomu navzdory své dobré vůli nedokážou správně porozumět. Všechny tři varianty tohoto "důchodového temna" se samozřejmě navzájem prolínají.

Že je to přehnané? Vážně? A vy osobně, pokud jste v úředně produktivním věku, třeba víte, kolik let odvádíte důchodové pojištění? V kolika letech přesně byste podle zákona měli jít do penze? A jaký by - alespoň přibližně - byl váš důchod, kdyby ho vyplácel stát z takzvaného prvního pilíře? Já tedy ne (a je to i moje chyba, ovšem).

Nemohu mluvit za všechny, ale převládající pocit podle mě je, že důchody tak nějak prší shůry. Představa, že by jednou pršet přestalo a už pořádně nezačalo, se jeví jako něco nemožného, absurdního, čirá utopie. Takže nemá cenu se jí nějak zvlášť zabývat. A kdyby přece, stejně s tím nic nenaděláme, větru dešti neporučíme.

Sobotkova vláda ruší - i když ne zcela, viz příklad výše - důchodovou reformu vlády Nečasovy. Příliš nerozumíme ani tomu, proč se zaváděla, ani tomu, proč má být anulovaná. Vlády nás prostě jen tak berou na důchodovou anabázi, putujeme s nimi, protože musíme, ale cíl je neznámý.

To se dá opřít i o průzkumy: například jen třetina lidí ví, že stát na důchodovém pojištění vybere méně, než kolik na penzích vyplatí, takže si musí permanentně půjčovat. Ale to je přece důvod, proč se důchodová reforma dělá!

Každý druhý Čech nezná částku, kterou odvádí na sociálním pojištění. Čtyři pětiny lidí si myslí, případně se obávají, že státní důchod jim ve stáří neposkytne dostatečné zajištění. Přesto naprostá většina z nás trvá na tom, že důchody jsou věcí státu a že má "pršet" z peněz vybraných do společné pokladny, podle principu solidarity silnějších se slabšími.

Penzijní reforma není matematický příklad. To hlavní je myšlení a chování. Pokud se mají – ale nemusí povinně, to je každého věc – změnit, potřebují lidé dostatek informací, aby se mohli zodpovědně zachovat podle svého.

Takže chceme neudržitelný status quo. (Že by to se státními penzemi šlo dál a dál tak jako dřív, nepřipouštějí ani ty nejdivočejší demografické a ekonomické předpovědi.)

Základním problémem důchodové změny, neřkuli reformy, je nedostatek všeobecně sdílených informací. Dokud se to nezmění a lidé nezačnou penzím "rozumět", tak jim ale nikdo, a už vůbec ne vláda, nemůže vyčítat, že jsou konzervativní a odmítají novoty, bláhově trvajíce na tom, že pršet prostě musí a že to má zařídit stát. A nikdo nemůže mít lidem za zlé, když "nechápou problém" a státem předepsaný důchodový věk vnímají jako vykoupení z otroctví a vstupenku do rajské zahrady.

Penzijní reforma není matematický příklad. To hlavní je myšlení a chování. Pokud se mají - ale nemusí povinně, to je každého věc - změnit, potřebují lidé dostatek informací, aby se mohli zodpovědně zachovat podle svého, respektive si u státu "objednat" podmínky, které nejlépe odpovídají jejich vlastním možnostem. A pak se rozhodnout, jak moc ve stáří chtějí žít ze státního, ze svého, z úspor, z příjmu svých dětí, na vejminku nebo ze vzduchu.

ČSSD před volbami říkala, že "výrazně zkvalitní informovanost občanů o jejich aktuálních a budoucích důchodových nárocích, například pravidelným zasíláním údajů o možné výši jejich starobního důchodu". To je rozhodně správně, ale v koaliční smlouvě ani vládním prohlášení se o tom už nic nepíše. Politici asi nedocenili, o jak zásadní věc se jedná.

Dokud bude kolem důchodů panovat "doba temna", těžko vznikne společenská objednávka změny a každá reforma hodná toho jména bude odsouzena k neúspěchu.

 

Právě se děje

Další zprávy