Sociální sítě žijí diskusemi o tom, kdo spáchal válečný zločin - útok jedovatým plynem v syrské provincii Idlib. Mantrou apologetů syrského režimu se stala následující teze: Bašár Asad to určitě nebyl, neměl k tomu důvod, USA pár dní před útokem prohlásily, že nebudou usilovat o jeho odchod, byl by šílenec, kdyby na sebe upozorňoval.
Nemám v rukou žádné důkazy o vině, které už v minulých dnech stokrát nezazněly, ale výše zmíněné tvrzení lze v klidu označit za to, čím ve skutečnosti je. Tedy za stéblo, kterého se chytají všichni demagogové, když něco nezapadá do jejich šablonovitého a černobílého vidění světa.
Příkladů jen z poslední doby je mnoho. "Proč by to separatisté dělali? Jak by jim to mohlo prospět?" ptali se sugestivně po katastrofě malajsijského boeingu nad východní Ukrajinou. Obzvlášť nechutné byly náznaky, že britskou poslankyni Jo Coxovou nezavraždil neonacista Thomas Mair ("proč by to dělal?"), ale přívrženci setrvání Británie v EU, aby zvrátili výsledek blížícího se referenda na svou stranu. Za každý vražedný útok spáchaný nemuslimy, nebo dokonce proti muslimům, jsou v těchto konspiračních kruzích automaticky označovány vlády či tajné služby, které potřebují "zlomit odpor proti islamizaci".
Nerozhodnost a benevolence administrativy Donalda Trumpa dala Bašáru Asadovi ve skutečnosti všechny důvody myslet si, že pokud mu někdy projde cokoliv, tak právě teď. Asad musel vnímat tápání nového amerického prezidenta od neúspěchu k neúspěchu, jeho domácí problémy, dezorientaci a nezájem o zahraniční otázky. Nebylo by se vůbec čemu divit, pokud si tuto situaci vyložil jako "okno příležitosti" k razantním zásahům proti ohniskům odporu.
Obhajoba syrského prezidenta by zněla věrohodněji, kdyby od samého začátku povstání proti svému režimu - tedy od počátku roku 2011 - nedával jasně najevo, že je ochoten pro své udržení u moci udělat cokoliv, včetně nejodpornějších zločinů proti lidskosti. Není třeba dělat si iluze o metodách mnohých jeho odpůrců, zejména poté, co mezi nimi začali hrát významnou roli radikální islamisté. Je ale hodně naivní vnímat Asada jako jejich civilizační protipól jen proto, že chodí v západním obleku, mluví anglicky a své zločiny nenatáčí na mobil.
Ani za Trumpovou odvetou není třeba hledat žádné konspirace. Americký prezident má za sebou první čtvrtrok, který lze - s notnou dávkou politické korektnosti - označit jako neúspěšný. Bez politické korektnosti, tedy slovníkem samotného Donalda Trumpa, by bylo nutné použít daleko jadrnější výraz.
Trump si léta budoval image drsného a úspěšného byznysmena, chlapa, který má situaci pod kontrolou. Ve funkci ale působí přesně opačným dojmem. Narazil s imigračními dekrety, prohrál důležité hlasování o jeden ze svých klíčových návrhů, přišel o několik významných spolupracovníků. Že nese porážky těžce, jsme zjistili už z jeho nepřiměřené reakce na bezvýznamnou marginálii, která stála maximálně za mávnutí rukou - zjištění, že na Obamovu inauguraci přišlo víc lidí než na jeho vlastní.
Trump má kolem sebe ale zřejmě dost soudných poradců, kteří mu důvěrně pošeptali, co by s jeho popularitou udělala shovívavost vůči něčemu tak odpornému, jako je plynový útok proti civilistům. Jasný úder pěstí do stolu a záběry na rakety stoupající z paluby americké bitevní lodi se k image rozhodného chlapa hodí mnohem lépe.
Žádný zvrat se zatím nekoná - Bašár Asad je pořad Bašárem Asadem, Donald Trump zůstává Donaldem Trumpem. Ten druhý má ale za sebou první opravdu prezidentské rozhodnutí; pocítil, jak chutná zodpovědnost, a místo posměchu pro změnu zakusil uznání.
Pro jeho další působení ve funkci je to vlastně docela dobrá zpráva.
