Máme chodit do penze v 65, 66 nebo 67 letech? Má mít důchodové zabezpečení jeden, dva, tři nebo kolik vlastně "pilířů"? A co ten opt-out, cizí slovo, kterému stále rozumí jen zasvěcení?
Penzijní systém vymýšlejí hlavně ekonomové a skoro se může zdát, jako by důchodová reforma spočívala jen v tom, kdo lépe vypočítá jakýsi zamotaný matematický příklad. Pak se do rovnice, čili zákonů, dosadí čísla, tedy miliardy korun, a bude vystaráno.
Samozřejmě, že nebude.
| Vladimír Pikora: Skončí penzijní reforma jako podvod tisíciletí? |
Kdybychom to vzali z opačného konce a dotáhli do krajnosti, neměli by reformu penzí plánovat ekonomové, ale odborníci na morálku. Filozofové, sociologové, "kazatelé mravů".
Protože chování "účastníků systému" je přinejmenším stejně podstatné, jako "parametry systému". Jenom se nedá napsat do zákonů a naplánovat v NERVu nebo na tripartitě. Řeč je o solidaritě, zodpovědnosti, úctě, vztahu k práci, půjčkách za oplátku a dalších, hluboce nemateriálních faktorech.
| Jiří Rusnok: Proč a jakou potřebujeme reformu penzí? |
Když budeme všichni sobci, žádný důchodový systém nemůže fungovat. Vždyť z průzkumů to vypadá, jako by většina z nás šla nejraději do penze co nejdřív, aby si mohla "odpočinout" a "užívat". Zaplatit to má "stát" - copak jsme mu už neodvedli dost na daních a sociálním pojištění?
Asi největší slabinou moderní důchodové koncepce - tedy od Bismarcka dál - je to, že postupně eliminovala některé důležité sociální, a možná i biologické instinkty. "Tlupu", tedy rod a rodinu, rozparcelovala na jedince. Jejich zodpovědnost k sobě a k těm, se kterými sdílí společnou identitu a geny, podvázala péče státu.
To se musí změnit a má se o to pokusit každá dobrá sociální reforma. Morální vzkazy pochopitelně nestačí, "správnému chování" je potřeba pomoci i "matematikou". Jak?
Biolog Stanislav Komárek například píše: "Jediný způsob, jak zabránit dlouhodobému populačnímu propadu, by bylo přidělovat jako penzi určité procento z platu vlastních dětí."
A také: "Při úplném přerozdělování ve věci zajištění ve stáří se situace blíží stavu, kdy všichni dostávají plat, ale pracuje jen ten, koho to baví."
| Stanislav Komárek: Nevtíravý způsob reciprocity |
Nejen sociologové připomínají, že státní důchodové zabezpečení de facto lidi nabádá, aby děti neměli. Protože se to "nevyplatí", tedy pokud uvažujeme jen v mezích matematické ekonomiky.
"Jak systém reformovat tak, aby nevedl k takové perverzní motivaci?" píše sociolog Martin Potůček. "Odpověď zní: prémiovat ty účastníky systému, kteří do něj přispívají nejen peněžními příspěvky, ale i péčí o přispěvatele budoucí - o děti. Chápat péči o děti jako další významnou formu podpory starobního pojištění."
| Martin Potůček: Děti, staří důchody |
Dnešní stav popisuje profesor Potůček na příkladu paní Červené a paní Černé. Ta první má děti, druhá nikoli. "Obě odešly do důchodu v době, kdy děti paní Červené začaly vydělávat a tedy i přispívat do průběžného důchodového systému. Jejich příspěvek se tedy rozdělí mezi paní Červenou a paní Černou, i když paní Černá se na jejich výchově vůbec nepodílela. Paní Červená ale musela navíc vynaložit na výchovu svých dvou dětí přibližně šest milionů korun, které mohla paní Černá naopak investovat do zajištění svého stáří - nákupem bytu či jiné nemovitosti, penzijním připojištěním, nebo si je jednoduše uspořila."
Konzervativec Alexandr Tomský ve svém blogu o důchodech připomíná, že "78% dětí nespí pod střechou svého biologického otce". I on, jakkoli kritizuje přebujelý a "krachující" sociální stát - který by se správně měl starat jen o "vdovy a sirotky" - je smířen s tím, že bez státních penzí to nejde.
Ale zdůrazňuje: "Sociálně tržní hybrid nefunguje. Buďto je sociální, nebo tržní." Takže je pro penze opravdu státní, žádné "pilíře" soukromých fondů, které "za bankéřské platy investují do nerizikových aktiv". A stát stejně musí jejich klienty chránit před bankrotem.
| Alexander Tomský: Důchodci všech stran, braňte se! |
Který z pohledů je vám bližší, milí čtenáři? Měla by penzijní reforma jen oprášit a vyztužit dnešní systém, nebo být podstatně radikálnější? Tak, aby starost o zabezpečení ve stáří přešla - v případech, kdy je to možné - ze státu na rodinu? A jaké by k tomu měl stát vytvořit podmínky? Co kdyby se výše důchodu opravdu odvíjela od výše příjmu, který pobírají děti důchodců?
