Angela Merkelová věděla už v okamžiku, kdy před čtyřmi roky vyhrála spolkové volby, že jsou její poslední. Dáma, která kdysi dávno začínala vládnout světu po boku Tonyho Blaira, Jacquese Chiraka či George W. Bushe, už si musela najít nástupce. Spolustraníci z CDU se jí roky snažili pomoci, objevit toho správného následovníka se ale stále nepodařilo.
Volba nejprve padla na současnou ministryni obrany Annegret Krampovou-Karrenbauerovou, ta však spektakulárně selhala. Otevřela se tak cesta pro úspěšného premiéra nejlidnatější spolkové země Severního Porýní-Vestfálska Armina Lascheta. Ten naskočil do hry ve chvíli, kdy Němci oceňovali končící kancléřku za zvládnutí pandemické krize a preference její strany rostly. Velmi tvrdě však usnul na vavřínech.
Mnoho měsíců působil dojmem, že si jen 26. září chce v papučích přebrat klíče od kancléřství, což Němce přestalo brzo bavit. Žoviální katolík sice působil živěji než upjatá protestantka, bohužel se však tato jeho vlastnost projevovala i v těch nejhorších možných chvílích - například když se chechtal během tryzny za oběti nedávných povodní.
Pokud v CDU považovali za největší problém, že Laschet nedělá kampaň, brzy měli zjistit, že mnohem hlubší vrásky jim způsobí, když se do ní pustí. Jeho horečnatá aktivita, s níž se snaží zvrátit pád preferencí CDU/CSU, nezabírá. Pozdní útočnost mu nikdo nevěří. Že je situace zoufalá, dokazuje i to, jak se do předvolebního klání zapojila sama Angela Merkelová, i když měla stát podle plánů zcela stranou.
Zatímco křesťanští demokraté se tak obávají nejhoršího poválečného volebního výsledku, zbytek Německa má z Lascheta srandu. Nelítostní jsou především recesisté ze strany Die Partei, kteří oblepili zemi Laschetem v roli neschopného mimoně.
Nevyhořel ovšem jen Laschet. Němečtí Zelení sice míří k největšímu úspěchu ve své historii - přes deset procent získali jen v roce 2009, nyní to vypadá na zhruba sedmnáct -, jenže se dívali mnohem výš. Jejich kancléřská kandidátka Annalena Baerbocková okouzlila na jaře zemi a partaj chvíli vedla průzkumy. Pak ale i ona začala vršit přešlapy.
Najít tu správnou pozici pro někdejší malou protestní stranu není lehké - jak u nás právě poznávají třeba Piráti. Když se vydá do středu, přichází o své tvrdé voliče. Když zůstává radikální, nemá šanci se proměnit ve velkého hráče.
Zrovna na Zelených lze také dobře demonstrovat, jak podstatnou roli v Německu hrají malá, v Česku zcela neznámá uskupení. Ekologickou demokratickou stranu (ÖDP) nikdo v zahraničí nezná, jde ale o zavedenou formaci, která může svým významnějším konkurentům snadno ukrást klíčové půlprocento hlasů.
Ekologicky laděných partají je nyní navíc v Německu velká spousta. Od veganské V-Partei přes panevropskou stranu Volt až po Piráty, kteří však na rozdíl od českých kolegů nezvládli svých 15 minut slávy a jsou zas jen miniaturním politickým spolkem.
Obrysy smysluplných vládních koalic se zcela rozmazávají, protože letitý úpadek dvou největších stran CDU a SPD už nedává příliš šancí na tradiční dvojvládí. Proto nyní v odhadech blikají nejrůznější semafory, jeden divočejší než druhý. To ovšem vyvolává spokojený úsměv na tváři šéfa liberálů z FDP Christiana Lindnera, kterému volby dávají naději, že by se mohl stát kingmakerem a rozhodnout o tom, kdo dostane přístupové kódy do kancléřství.
Jeho dnešní soupeři a zítřejší potenciální vládní partneři ale musí vědět, jak pernou se spolupráce s ním může stát. Když jej po posledních volbách Angela Merkelová zvala do "jamajské" koalice spolu se Zelenými, Lindner jen práskl do stolu a odešel. Dlouho to vypadalo jako okamžik, během nějž promarnil svou budoucnost. Během koronakrize ale začala FDP zase růst díky kritice restrikcí a nyní je již stabilně nad deseti procenty. Nelehké vyjednávání s liberály si tak pravděpodobně vítěz voleb bude muset zopakovat.
Pak je tu extrém, který už dlouho výrazně komplikuje sestavování jakékoliv ideově spřízněné spolkové vlády. Kdo chce pochopit sílu Alternativy pro Německo (AfD), měl by navštívit nějaký její mítink v zemích bývalého východního Německa, kde kraluje. Český exprezident Václav Klaus sice už na jejich srazy nejezdí, ale spád to má pořád. "Deutschland. Aber normal" (Německo, ale normální) je marketingově geniální heslo, na které se dá navěsit cokoliv - korona, migranti, Brusel, berlínská vláda…
AfD nemá šanci proniknout do spolkové vlády, všichni ale budou pečlivě pozorovat její výsledky. V roce 2017 na počty takzvaných druhých hlasů vyhrála v Sasku, letos to může zopakovat či vylepšit.
Zapomenout nesmíme na Levici (Die Linke) - sestavu východoněmeckých postkomunistů, pár odpadlíků od SPD a odborářů. Do radikálního tábora ji řadí třeba odpor k NATO, rozhodně ale neplatí za tak nepřijatelnou partaj jako AfD. V Durynsku například vede zemskou vládu a mnozí ji vnímají jako hráz proti neonacismu.
Na zisk více než sedmi procent to nevypadá, ale v závěru kampaně se pragmatická část Levice snaží mírnit rétoriku, aby živila naději - byť spíše teoretickou -, že by po volbách mohla zasednout v kabinetu s SPD a Zelenými.
Komu se ve východním Německu stýská po minulém režimu a Levice mu už přijde příliš mainstreamová, může přitvrdit. Desítky tisíc hlasů získává pravidelně Německá komunistická strana či Marxisticko-leninská strana Německa. Ta si dlouho na plakáty dávala fousiska Marxe a Engelse, tentokrát si vystačí s textem, ale stojí to jako vždy za to. Hezké kontrasty s těmito revolučními plakáty vytváří například časté sousedství uklidňujících posterů Humanistické strany, která se snaží svět napravit rekreačním užíváním drog.
A pak je tu největší záhada voleb - Olaf Scholz. Šéf SPD dlouho vypadal jako další z řady sociálnědemokratických politiků, které Angela Merkelová "pošpiní" vládou s CDU, aby je pak o to snáze její strana porazila ve volbách. V roce 2009 se to stalo Franku-Walteru Steinmeierovi, v roce 2013 Peeru Steinbrückovi. V roce 2017 ukázkově pohořel šéf europoslanců Martin Schulz. Nyní pak nevděčný úkol soupeřit s úhlavními politickými protivníky a koaličními partnery zároveň připadl ministrovi financí Scholzovi.
Na počátku roku se křesťanští demokraté těšili z 35 procent přízně, zatímco socialistům věřilo o celých 20 procent lidí méně. Vše vypadalo jasně až do srpna, kdy SPD začala raketově posilovat. A nepochybně právě díky Scholzovi.
Přešlapy lídrů CDU a Zelených pomohli mnoha Němcům si uvědomit, že sice už nechtějí Merkelovou, ale zároveň nadále touží po její rozvaze, racionalitě a zkušenosti. Najednou tak všechna světla zamířila na šéfa sociální demokracie. Fakt, že Němci teď považují za nejvhodnějšího nástupce šéfky pravicové CDU socialistu, dobře ukazuje na charakter centristického "merkelismu", ke kterému lze dojít zprava i zleva. A lídr pragmatické části SPD Scholz si k němu jako vicekancléř cestu našel.
Pokud by Olaf Scholz vyhrál volby, dostane se na stůl spousta variant, jak poskládat spolkovou vládu. Armin Laschet se může pokusit udržet ve hře extrémními ústupky Zeleným a liberálům. Ani sám Scholz navíc neví, co si ve své nyní ostře levicové straně může dovolit. Část partaje požaduje spolupráci pouze se Zelenými a Levicí. Scholz to v debatách nevylučuje, z jeho chování je ale zřejmé, že ve skutečnosti s postkomunisty nechce nic mít.
Jeho snem je zvítězit ve volbách tak výrazně, aby mu kromě Zelených stačilo přesvědčit ke společné vládě už jen liberály, i kdyby své současné křeslo šéfa financí musel přepustit ambicióznímu Lindnerovi.
Jak mu to vyjde, uvidíme v neděli.
