Zápisky z cest jsem zatím nepsal, dokonce ani z exotických zemí. Tentokráte musím udělat výjimku. I když Česko exotickou zemí být pomalu začíná. (Přiznávám, že jsem se inspiroval osvíceneckým textem Neplánované zápisky z cesty do předvolebního Německa.)
Česko se opět stalo bojištěm Evropy. Za posledních sto let nikoli poprvé. Je to smutné, nečekali jsme to, ale je to tak. (Omluvám se za ten plurál, občas mi to prostě ujede, ale mám už léta pocit, že je mě víc.) Právě to nás však motivuje cestovat ze středu Prahy na její periferii. Totální sterilita starých politických stran (kupříkladu ODS či ČSSD) dostala alternativu: nejen ANO, ale taky Islám v České republice nechceme. (Přesnější název by naštěstí byl Islám a uprchlíky v České republice nemáme.)
Vyrážím tedy z pražského Karlína do centra. Mam pocit, že stále ještě žijeme v docela normální politické situaci. Stále ještě v něčem, co se dá nazývat demokracií, byť už bruselským diktátem poškozenou.
Po nějaké době ocitáme se Na Můstku, kde se loni 1. července při zásadní demonstraci proti migraci tyčily nad hlavami ochránců země české pěkné šibenice. Na nich nápisy "Za vlastizradu" a "Lide český povstaň" (ano, bez čárky, není zde vše dokonalé). Policie tehdy nezasáhla, později však šibenice vyšetřovala a neshledala závadnými, stejně tak úřad pro Prahu 1 neshledal, že by se stal přestupek.
Nechápu, co vyšetřovali, dobře, že nic nevyšetřili, ale znovu opakuji: Stále ještě žijeme v něčem, co se dá nazývat demokracií, byť už bruselským diktátem poškozenou. Je to podobné, jako když média (strašlivé naše porevoluční zklamání) psala o prý "rasistických" heslech "Čistá rasa" a "Nic než národ", jež jsme provolávali loni 17. listopadu na pražském Albertově.
Rozeslal jsem o tom našem přemýšlení cestou několik SMS – reakce byly např. „jsme ve válce“, ale i „Welcome Czech Republic 2016“. Jeden přítel mi napsal: „Jsme s Tebou, vojáku protievropanských sil. Salutuji vám!“ A já mu odpověděl: "Nic než národ." A pak ještě: "Národ mně."
Mířím ke Staroměstskému náměstí a potkávám mnoho rusky hovořících turistů, i když s lítostí a s jistým vnitřním pobouřením vnímám, že poslední dobou přece jen těchto milých lidí v kožiších, přicházejících z Východu, hovořících jazykem slovanským v Praze ubylo.
Občas mě zastaví a ptají se nám milou ruštinou na cestu. Debatujeme v jejich mateřštině přátelsky o současném rozvíjejícím se, na nohy se opět stavějícím Rusku, přiznám, že v létě mířím na dovolenku na Krym, mluvíme o odvážném, ruském, antibruselském prezidentovi. Na rozloučenou se obejmeme, zleva i zprava, a políbíme, opět zleva i zprava. Mám rád tu jejich intenzivní vůni. Líbí se mi krámky s matrjoškami, to je přece naše kultura, stejně jako šápky ušánky, které jdou na dračku před Karlovým mostem.
Pak se vrátím k bývalému Máji a jdu Spálenou ulicí kousek směrem ke Karlovu náměstí. Najednou se zarazím: jakýsi cizorodý, podivný krám, přecpaný zbožím, čtu Chez Amis, schválně, aniž bych si tu hodlal cokoli koupit, vejdu. Uvnitř jakýsi muž. Alžířan? Všude káva, datle, olivy, čaje, vnímám tu cizokrajnost, úplně jinou vůni, než jsem cítil z mých Rusů na ulici. Imigrant, ale už ten minulý. Tohle chceme?
Staneme se městem emigrantů? Budou tu samé alžírské, syrské, libanonské, arabské, asijské restaurace a kavárny, kebab místo vepřa knedla zela, naprosto nesourodé prostředí? - Jedu tramvají do Břevnova, namátkou vysednu U Kaštanu a zase: jakýsi MYWAY Döner kebab, kde nabízejí durum döner, tortillu plněnou masem, salátem, dressingem a sýrem. Navíc uvnitř vidím frontu! Kam se podělo národní uvědomění? Kam zmizelo?
Tohle sem přece nepatří, chce se mi křičet. Pocit beznaděje – pro každého, kdo není fanatickým stoupencem multikulturalismu – je naprostý. Ano, Česko exotickou zemí být pomalu začíná. Jdu pryč z hlavní ulice, do kopce, narazím na hospodu U prezidentů, vejdu, chci si dát české pivo, ale hned utíkám pryč: vybafla tam na mě fotografie prvního multi-kulti prezidenta. Ne, křičím, ne!
