Velice často, nesnesitelně často teď slýcháme věty jako: „Mám strach, že bude válka.“ Nebo: „V čem budou žít naše děti? Čeká je válka?“ Myslí se světová válka, velká válka, která zachvátí celou Evropu, možná i jiné kontinenty. Především ženy tohle řeší, války se bojí, odmítají ji. Ale o velké válce mluví často i politici, „bude válka“ zní z jejich úst zhusta mnohem lehčeji, jako by válka byla jen pojem a nepřinášela vždycky nepředstavitelné utrpení. Ve slovech politiků bývá válka jakoby nesnesitelně lehká či samozřejmá.
Proto bylo tak cenné úsilí německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Françoise Hollanda. Cílem byl mír na Ukrajině (nikoli jen příměří). Ale všimněme si, že tato snaha je vnímána i mezi politiky jako něco ne samozřejmého, nýbrž výjimečného. Poslanec Spolkového sněmu a předseda německo-ukrajinské parlamentní skupiny Karl-Georg Wellmann k tomu řekl: „To, čeho dosáhla paní Merkelová spolu s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem v Minsku, je neuvěřitelné. Bude-li díky tomu nastolen trvalý mír, bude logické odměnit tento úspěch Nobelovou cenou míru“.
Jakmile evropská politička usiluje o mír, je to tak výjimečné, že by si zasloužila Nobelovku. Přitom by se zdálo, že přece není nic samozřejmějšího a základnějšího než prosazovat trvalý mír. Zjevně však není. Jistě, západní Evropa, do níž patříme, netouží po světové válce, na to se má moc dobře. Ale zároveň její lídři velký konflikt často berou jako věc nejen na spadnutí, ale jako věc málem samozřejmou.
V Rusku se o světovém konfliktu vtipkuje. Pátý kanál petrohradské televize vysílal 8. února v hlavních zprávách vymyšlenou „reportáž“ (viz video v článku). Popisovala ruskou invazi a vojenskou okupaci většiny Evropy. Tanky v Berlíně, mapka a na ní tlusté rudé šipky mířící na Prahu, jurodivý komentář moderátorky, valící se těžká technika, výsadkáři opouštějící vojenské nákladní letouny. První na řadě bude Varšava, neboť to tam Rusové mají jen tisíc kilometrů. Tu vzdálenost moderní vojenská technika urazí za den. – Velmi podivný vtípek. Mrazivý fór.
Putin: Takhle nám to nevyhovuje
O den dřív ruský prezident Vladimir Putin prohlásil: „Válku, díky Bohu, nemáme. Ale zcela jasně existuje snaha zamezit různými prostředky našemu rozvoji, existuje snaha zmrazit světový pořádek, který vznikl v posledních desetiletích po rozpadu Sovětského svazu a v jehož čele je jediný nepochybný vůdce, který jím chce zůstat. Chce jím zůstat ve víře, že on může vše a ti druzí mohou jen to, co on jim dovolí a co je v jeho zájmu.“ Mluvil tak na sjezdu ruských odborářů.
„Takové uspořádání světa Rusku nikdy nebude vyhovovat,“ pokračoval. „Pokud se to někomu líbí, chce žít v podmínkách polookupace. My to ale dělat nebudeme. Nechystáme se ovšem s nikým válčit, chceme se všemi spolupracovat.“ Všimněme si, jak používá slovo válka a válčit. Jak si s ním hraje. A nejen hraje. Rusko je původcem strachu nejen mnoha Čechů, ale i mnoha Evropanů, že válka bude, že ji Rusové vyvolají. Není divu, když takhle Putin mluví k národu. Když takhle mluví člověk, který překotně vyzbrojuje armádu a který má k dispozici tisíc jaderných hlavic. A rád na to Západ upozorňuje.
Anders Fogh Rasmussen, bývalý generální tajemník Severoatlantické aliance, mluvil v prvním únorovém týdnu v listu The Daily Telegraph o tom, že Putin má nebezpečné ambice sahající za Ukrajinu. Chce prý vyzkoušet rozhodnost a připravenost Západu v Pobaltí. Skutečným cílem Moskvy je podle Rasmussena narušit jednotu a solidaritu NATO a obnovit nadvládu Ruska ve východní Evropě. Putin by prý mohl provést hybridní útok také na některý z pobaltských států. Vyzkoušel by si, jestli je Aliance s to se včas a dostatečně zmobilizovat.
Dodejme, že Rasmussen o této vážné hrozbě hovoří sice jako bývalý šéf Severoatlantické aliance, ale zjevně vychází z vojenských a zpravodajských informací, které měl denně jako generální tajemník k dispozici. Takže to není jenom planá, ale zřejmě docela vážná hrozba.
Dosti temně znělo také sousloví „summit poslední naděje“. Tak média a politici nazývali mírové rozhovory v Minsku (Merkelová, Hollande, Putin, Porošenko). Poslední naděje znamená, že pokud se mír vyjednat nepodaří, konflikt mezi Kyjevem a Moskvou, mezi Ruskem a Evropou plus Spojenými státy a dalšími zeměmi bude pokračovat. A jakmile bude pokračovat, hrozí, že se skutečně rozšíří. A my dnes víme, že konflikt pokračuje. Proputinovští povstalci si diktují další a další podmínky. Zjevně taktika Moskvy.
Pozor na starého, nemocného muže na Hradu
Přístup Vladimira Putina je nesmírně riskantní. Pokud odmítá „světový pořádek, který vznikl v posledních desetiletích po rozpadu Sovětského svazu“, odmítá osvobození ruských satelitů z nadvlády Moskvy. Odmítá politické změny v pobaltských zemích. Odmítá fakt, že se Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česko po pádu železné opony vrátily zpátky na Západ. Je to temná hrozba. A když se díváte na ruské vojenské přehlídky, kde mašírují vojáci spolu s pravoslavnými popy, běhá vám mráz po zádech. Láska k tankům. Láska k raketám. Žehnání stíhačkám.
Pozor na starého, nemocného muže na Hradu. I ten, zdá se, volá po válce. Ne po válce doma, ale jinde. Putin taky nehrozí válkou doma, na Rusi, on přece ví, že Západ, NATO, ani nenapadne útočit na Rusko. Ne, tihle pánové chtějí válku jinde: na Ukrajině, v Evropě, v Iráku a Levantě.
Válkou de facto hrozí Putin. A jednu provozuje v Donbasu. Zřejmě takovou pokusnou. Vybral si dokonale, rozkládá už tak rozloženou zemi, která má do demokracie daleko a chybí jí síla se efektivně bránit. Konflikt na Ukrajině jako by Evropu na válku připravoval. Už jsme si zvykli na to, že denně ve zprávách vidíme vybuchující rakety, rozpadlé domy, nemotorné tanky, chlapíky s kalašnikovy, mrtvoly válející se na silnici nebo v sutinách, utečenecké tábory. Putinova výchova k válce.
Jak se bránit? Jedni říkají: Nechme mu Ukrajinu. Ten pytel problémů za zničení Evropy nestojí. Navíc tam žije plno Rusů, je to vlastně kus Ruska. Čili ústup, krmit medvěda, házet mu maso, aby dostal větší chuť. Tihle lidé jsou obvykle také proti sankcím EU uvaleným na Moskvu. Sankce ne, Rusové se jen víc rozzlobí, nedrážděte je. - Tenhle přístup může vyvolat Putinovu velkou chuť a s ní i velkou válku.
Druzí říkají: Je nutné se Kremlu bránit dřív, než rozpoutá světový konflikt. Nechat ho být, dát mu Ukrajinu, znamená vykašlat se na naše hodnoty. (Tak to vnímají především Američané.) Mezi ty hodnoty patří i mír žitý v demokracii, ve svobodě, nikoli mír pod samopaly, jak jsme ho zažívali my po okupaci Československa v roce 1968. Právo zemí na sebeurčení.
Ještě jedna poznámka k „nesnesitelné lehkosti války“. Na konferenci Let My People Live! na Pražském hradě, jež se konala k 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, promluvil Miloš Zeman. Vyzval svět k válce: „Potřebujeme sjednocenou ozbrojenou akci, akci vedenou na mezinárodní úrovni. Akci, do jejíchž mezinárodních sil rychlého nasazení by měly vyslat své síly pokud možno všichni stálí členové Rady bezpečnosti, akci, která by eliminovala v zárodku výcvikové tábory teroristů... v níž by se celé mezinárodní společenství spojilo proti svému úhlavnímu nepříteli.“
Pozor na starého, nemocného, svéhlavého muže na Hradě. I ten, zdá se, má rád válku, volá po válce. Ne po válce doma, to samozřejmě ne. Jinde. Putin taky nehrozí válkou doma, na Rusi, on přece ví, že Západ, NATO, ani nenapadne útočit na Rusko. Ne, tihle pánové chtějí válku jinde: na Ukrajině, v Evropě, v Iráku a Levantě. Ale Evropa válku nechce. Protože není nesnesitelně lehká, nýbrž neúnosně děsivá a krutá.
