Je to děsivá představa. Je vám něco přes třicet a po celý váš život se musíte dívat na tvář jednoho jediného prezidenta. Pořád toho samého. Přitom víte, že ve volbách nemáte šanci to změnit, protože to žádné volby vlastně nejsou. Pokud se rozhodnete jít na demonstraci a dát najevo nesouhlas, musíte počítat s tím, že vás policisté brutálně zbijí, možná vám i něco zlomí. A ani tak se změn nedočkáte.
Běloruský prezident Alexandr Lukašenko byl pošesté za sebou Ústřední volební komisí prohlášen za vítěze prezidentských voleb (záměrně zde nepíši, že vyhrál prezidentské volby). Stejně jako v letech 2010 a 2015 komise oznámila, že dostal víc než osmdesát procent odevzdaných hlasů.
Lukašenkovi nestačí jen "vyhrát", musí ještě k tomu ponížit a pokořit ty, kteří si dovolují se mu postavit, nebo dávají najevo, že ho nechtějí za prezidenta. Běloruské prezidentské volby jsou spíše než volbami rituálem, v němž neurotický, mstivý, stárnoucí diktátor vzkazuje všem, kteří ho nemají rádi: Vidíte, vy nuly, jsem pořád tady a budu pořád tady. S osmdesáti procenty!
Do hlavy samozřejmě nikomu nevidíme, ale z toho, jak se běloruský vůdce chová a co říká, lze odtušit jedno: Bělorusko považuje po šestadvaceti letech u moci za svůj majetek a připustit možnost porážky, nebo alespoň rovnocenného politického soupeře pro něj znamená ponížení.
Lukašenko prostě nedovolí, aby byl poražen. Není lidsky schopen unést konkurenci a hrozbu porážky. Jestli někdy odejde, tak pro něj jediný přijatelný způsob bude předat moc někomu ze svých lidí za situace, kdy má zemi plně pod kontrolou.
Nová generace Bělorusů
Jenže dorostla mladá generace Bělorusů, která už nepamatuje éry Sovětského svazu ani chaotické roky po jeho rozpadu. Ta již příliš neslyší na to, že Lukašenko je zárukou stability, zaměstnanosti a tak dále. Tahle písnička je už v Bělorusku ohraná.
Stále víc lidí chce změnu režimu, ale tím víc se režim té změně bude bránit. Jeho reakce je trestání a bití těch, kdo chtějí změnu. Bělorusko asi nečekají pěkné dny, týdny, měsíce a možná roky, pokud se uvnitř systému nenajde někdo, kdo najde odvahu Lukašenkovi říci už dost. Nebo pokud síla protestů bude taková, že to řeknou rozhodující lidé v silových strukturách.
V běloruském případě ale musí být realisticky brán v úvahu vliv sousedního Ruska. Ať jsou rozpory mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a Alexandrem Lukašenkem jakékoliv, je nepravděpodobné, že se Moskva smíří s pádem režimu, který je jí nakloněn, byť se Putin a Lukašenko ne vždy ve všem shodnou. Navíc Bělorusko je jiné než Ukrajina - není tam rozšířená averze vůči Rusku nebo nějaké odmítání spolupráce s Ruskem ani mezi těmi, kteří Lukašenka odmítají.
Před několika lety jsem se v Praze zúčastnil semináře několika běloruských politiků a intelektuálů. Prvnímu postsovětskému vládci Běloruska a vlastně předchůdci Lukašenka Stanislavu Šuškevičovi (v letech 1991 až 1994 byl ve funkci předsedy Nejvyššího sovětu Běloruska) jsem položil otázku, zda by Rusko mohlo mít zájem na politických změnách. Jeho odpověď byla jednoznačná: "Na to zapomeňte. V Rusku je bohužel málo demokratů a z jeho strany nevidím naději na pozitivní změny v Bělorusku." Jinými slovy důležitým faktorem přežití Lukašenka je ruská podpora a vědomí, že sousední obr se vší svou silou a možnostmi stojí za ním.
V čem je běloruská realita poučná pro nás? Je zřejmě, jak velmi těžké je odstavit od moci člověka, který se rozhodne držet se jí jako klíště, je schopen pro vlastní politické přežití udělat cokoliv a má k dispozici dostatečný, loajální represivní aparát.
