Umetání cestičky komunistům vrcholí, skutečným vítězem voleb bude KSČM, napsal jsem v komentáři před měsícem. Nijak mě netěší, že odhad, jak krajské volby dopadnou, se ukázal správný.

Každé dva roky se najde plus minus půl milionu lidí, kteří svobodně hlasují pro komunistickou stranu. Jak početná je mlčící většina, které to nevadí, vyhovuje, nebo je jí to jedno, není známo. Že je to většina, je ale klidně možné.

Vitalita komunistické strany je zrcadlem stavu společnosti a mimo obligátního „znechucení politikou" má tři hlubší zdroje:

1. Potíže s pamětí
2. Potíže se vkusem
3. Potíže s hodnotami

Paměť

Volby neukázaly ztrátu paměti, jak napsal rakouský Der Standard. S pamětí je to složitější, a s tou národní už vůbec. Co to vlastně je? Dohodli jsme se, co do ní patří? Pamatujeme si snad všichni to samé? Těžko.

Ve jménu komunistické strany se páchaly zločiny, o kterých se - možná - vykládá ve školách. Které budou patřit pod kraj s komunistickými politiky v čele. Komunističtí tajemníci dávali bourat kostely a kaple. Na ty, které zubožené přežily, přispěje - možná - z památkového fondu kraj, kde povládnou komunisté. Paradoxy dějin se vrší.

Základním programovým cílem KSČM je socialismus. (Volební program, 2010.) Socialismus je bezprostředním cílem, k němuž směřuje všechno naše snažení. (Václav Kopecký na IX. sjezdu KSČ, 1949.)

„Pamatovat si" takové věci není přece nic těžkého, jsou jako letopočet z dějepisu nebo Archimédův zákon. Ani kolektivní paměť nejde jen tak ztratit, navíc když máme po ruce Google a podobné věci.

Paměť se dá, a to je přesnější výraz než „ztráta", relativizovat. Znehodnotit, poškrábat.

Antonín Zápotocký byl zápornou postavou dějin, přesto mi nijak zvlášť nevadí, že na návsi v rodných Zákolanech dodnes stojí jeho socha. Už je na ní totiž poznat, že tam není kvůli obdivu, ale paměti. Ta je důležitá. Také proto se její vymazávání a předělávání stalo specialitou totalitních režimů.

Teď máme jiný problém: pamětí je příliš mnoho a pořád přibývají. Zatímco pomníky, které by jakžtakž sjednotily názor na to, co si pamatovat, se nestaví. Je to asi tak:

Na konci století začali mít lidé v demokratických zemích pocit, že demokracie a spotřební společnost svým způsobem také přispívají k zániku paměti, a říkali, že přemíra informací je stejně nebezpečná jako komunistická cenzura a lidé že jsou odříznutí od tradic a kořenů atp. a spotřební společnost že nevyhnutelně směřuje k zapomnění, protože je hedonistická. (Patrik Ouředník, Europeana, nakl. Paseka 2001).

Vkus

Špatný vkus je dokonce jedním z hlavních českých úkazů posledních let. „Nevkus" v širokém smyslu slova je důsledkem nebo příčinou, kam se člověk kolem sebe podívá.

Samozřejmě nemluvím jen o nevkusu v oblékání nebo architektuře. Nebo o silnicích osázených podprůměrnou reklamou. Nevkus v chování, v politice, v médiích, v řeči je nejméně stejně tak důležitý. Nevkusné je veřejně lhát, ale i vysílat normalizační televizní seriály, které přežehlují paměť jako puky na tesilových kalhotách. A pozor, nevkusné je také se na ně dívat.

Nevkusné mi připadá rovněž to, když někdo začne volit komunisty. Nevkusné ani ne proto, že vizáž KSČM pohoršuje estetické cítění. Nevkusné je přihlásit se ke komunistickým názorům a iluzím. Sociální demokracie z Prahy 8 budiž příkladem.

Ale kde není paměť, obvykle schází také dobrý vkus. Místo vkusu i paměti nastupuje, řečeno s Kunderou, smích a zapomnění. Případně plná lednička.

Hodnoty

Politika je skutečně „vyprázdněná", jak říkává sociolog Jan Hartl. Myslí se tím obvykle spíš jiné strany, ale i ta komunistická je toho důkazem.

Ideologický grunt, ba program, většina jejích voličů nebere vážně. Fráze komunistů patří v politice k těm nejomšelejším.

Marketing však dokázal voliče naučit jednomu klíčovému slovu: Jistoty. Začali s tím sociální demokraté, ale jistotou všech jistot je přece jiná strana. Kovaná KSČM.

Na jistotě není nic špatného, někdo ji hledá v rodině, jiný ve víře, další třeba v politice. Proto jsou slogany politických stran a pojišťoven téměř k nerozeznání. Chudoba cti netratí, a kdo žije v úzkých, pochopitelně se rozhlíží po nějaké pomocné ruce.

Problém začne tam, kde jistotu někdo seškrtá na materiální statut, kterému se má podřídit to ostatní. „Mít se dobře" je absolutní, ostatní hodnoty jsou relativní. V téhle vulgární logice by se Horní Jiřetín mohl kvůli uhlí zbourat klidně hned, protože se přece „musí něčím topit".

A co se bude dít, až se ukáže, že všichni se "mít dobře" nemůžeme, ani za komunistů? Jedněm se vezme, druhým přidá? A kterým asi?

Psychologii voličů, kteří touží po tom, aby někdo „zařídil, co je potřeba", jde komunistická strana naproti ze všech nejvíc. Právě v tom spočívá důvod, proč je stále úspěšná. Slibuje jistotu, že se postará. Že se zastane lidí, kolem kterých svět utíká příliš rychle a kteří se nemají čeho chytit. Ve státě, kde si občas nemůžete být jisti pomalu ničím, od fungování úřadů až po dodržení daného slova, poptávka po „jistotě" stoupá.

Voliči komunistů v naprosté většině nechtějí žádnou revoluci, ale pravý opak - klid.

Každý var musí dovřít, lidstvo snáší nelibě, musí-li dlouho žít ve stavu napětí, shrnul Ferdinand Peroutka politické poměry na konci roku 1920, kdy v mladé republice opadla revoluční nálada. Dnes by se tak naopak daly popsat myšlenky komunistických voličů: řekněte už někdo dost, zastavte to šílenství, vraťte to, už žádný pokrok. Nechceme dál.

A tedy?

Po krajských volbách, když KSČM dostala přes 20 procent hlasů, podle očekávání sílí hlasy, že už je potřeba ji brát jako každou jinou demokratickou stranu, včetně podílu na moci. Aby se nemohla donekonečna tvářit jako ctnostná opozice a nenést odpovědnost. Za příklad se dává taktika prezidenta Mitteranda, který komunisty přibral do vlády a tím „historicky znemožnil".

Myslím, že mitterandovská cesta by v českých poměrech byla mimořádně riskantní.

Proč, jsem se pokusil vysvětlit výše. Francouzi totiž mají o něco pevnější demokracii a o něco lepší vkus než my.