Mohou turečtí ministři agitovat v zemích Evropské unie za nebezpečné rozšíření pravomocí prezidenta Recepa Tayippa Erdoğana? Mají právo v EU využívat komfort svobody slova a svobody shromažďovací? Turecko se rychle mění v autoritářský systém, svoboda slova je tam omezována, novináři pronásledováni, Erdoğan se chce po změně ústavy stát ještě mocnějším, ještě "putinovštějším". Tyto změny jeho ministři u Turků žijících v EU prosazují.
Naráží na sebe princip svobody, která smí být omezována jen zákonem, a princip ochrany naší demokracie, která svým občanům zajišťuje svobodu projevu a shromažďování. Ve hře je i suverenita jednotlivých zemí EU: mají právo rozhodovat o tom, zda v nich smí cizinec vést kampaň? Jistěže mají.
Reakce jednotlivých zemí EU na turecké agitky se ovšem liší, Unie nefunguje jako federace, nemá společnou zahraniční politiku. (Pěstuje však jednotnou politiku lidských práv.) Reakce tureckých ministrů: jakmile narazí na zákaz agitace, dští síru, mluví o nacismu, vyhrožují. Negustovní.
Rozhodování dotčených zemí (Francie, Nizozemsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko atd.) komplikuje fakt, že v nich žijí početné turecké menšiny, Turci mají zhusta dvojí občanství, jedno turecké, mohou proto hlasovat o změnách turecké ústavy. Jde tedy i o jejich práva a agitace tureckých ministrů může mít své logické opodstatnění. Ve hře jsou i další faktory, politické. Turecko může EU vydírat pomocí migrace (už to dělá), v Nizozemsku proběhnou ve středu volby, v nichž hraje velkou roli postoj k islámu.
Sledujeme také velmi zajímavou soutěž: dalo by se očekávat, že Turci žijící v rozvinutých demokraciích (třeba v Německu či Nizozemsku), nebudou hlasovat pro ústavu, která z Erdoğana udělá už nadobro "císaře". Jenomže Turci často v zemích EU nežijí v právě báječných podmínkách, navíc mnozí (jistě ne všichni) autoritáře Erdoğana obdivují.
Francie turecké agitační mítinky povolila. Má 65 milionů obyvatel a žije zde 220 tisíc lidí tureckého původu. Francouzské úřady argumentují: akce musí být s ohledem na svobodu shromažďování povolena. "Vzhledem k absenci průkazného ohrožení veřejného pořádku nebyl důvod setkání zakázat," sdělilo ministerstvo zahraničí. Zjevně vychází ze svých zákonů.
Ústavní soud v Karlsruhe promluvil
Německo čítá 80 milionů obyvatel, žijí tam skoro tři miliony Turků, zhruba polovina má i turecké občanství a referenda se může účastnit. Ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že německá vláda vystoupení tureckých vládních činitelů v Německu zakázat smí, neboť tamní ústava ani mezinárodní právo neposkytují zahraničním státním činitelům nárok jezdit do Německa a vykonávat tam své úřední funkce.
Francie dala přednost svobodě shromažďovací, Německo vyšlo z principu suverenity země, z faktu, že ústava a přijaté mezinárodní dohody se vztahují na německé občany.
Tureckou kampaň na svém území tvrdě zarazilo Nizozemsko. V zemi žije 17 milionů obyvatel a 400 tisíc lidí tureckého původu, z nichž většina má dvojí občanství. Čekají ji volby.
Nizozemsko jednalo tvrdě, nekompromisně. O víkendu eskortovalo tureckou ministryni pro záležitosti rodiny Fatmu Betül Sayan Kayaovou coby nežádoucí osobu do Německa. Bránila se: "Neměli jsme v úmyslu vměšovat se do nizozemských záležitostí." V sobotu nizozemská vláda zakázala přistát v Rotterdamu šéfovi turecké diplomacie Mevlütu Çavuşogluovi. Ten Nizozemsko obratem označil za "metropoli fašismu".
Turecko se tedy nechce vměšovat do nizozemských záležitostí, ale jeho šéfdiplomat Holandsko označí za metropoli fašismu. Každý Evropan chápe, že obří země jako Turecko Unii silně ovlivňuje. Ovlivňování a vměšování pak dělí jen velmi tenká hranice.
V Rakousku (8,5 milionu obyvatel) žije 250 tisíc lidí s tureckými kořeny, přes 110 tisíc má rakouské občanství. Ministr zahraničí Sebastian Kurz očekává, že turečtí politici nebudou v Rakousku agitovat kvůli tureckému referendu. Švýcarsko (8 milionů obyvatel, 120 tisíc Turků) jedná opačně, ministrovi zahraničí Turecka povolilo mítink v curyšském kantonu. Proč? Přítomnost tureckého diplomata nepředstavuje takové bezpečnostní riziko, jež by opravňovalo zásah do svobody vyjadřování.
Co kdyby u nás Lavrov agitoval za ještě mocnějšího Putina?
Sledujeme fascinující střet, v jehož centru je svoboda a smysl demokracie. Mohli bychom celý spor chápat i takto: má se o sebe demokracie bát natolik, že začne omezovat sebe samu? Uznaná základní práva? To jistě ne.
Podívejme se na věc ještě jinak. Kdyby k nám přijel ruský ministr zahraničí Lavrov a chtěl u v Česku žijících Rusů agitovat za posílení pravomocí prezidenta Vladimira Putina, jak bychom se zachovali? Demokratům by se to pramálo líbilo. Rusofilové by to hájili. Ale jsme západní země… agitovat za nedemokracii by tu neměl.
Pojďme ještě o kus dál: mnoho lidí v zemích EU se bojí uprchlíků z islámských zemí. Zdůrazňuji uprchlíků, tedy lidí, kteří prchají před pronásledováním. Zrušíme tedy jejich mezinárodně uznané právo na ochranu? Kam pak ale naše demokracie, svoboda, půjde? Skončila by.
Jaký je čistý, demokratický postoj, pokud se země ocitne v nejednoznačné situaci? Předvedlo ho Německo: problém velmi rychle posoudil Ústavní soud v Karlsruhe a vynesl verdikt. Bylo by zajímavé znát kupříkladu pohled nizozemského vrchního osudu, ale i ústavních či obdobných soudů v dalších zemích Unie, které by tuto otázku řešily.
Demokracie stojí a padá s dodržováním práva. Pokud německá ústava tureckému státu neposkytuje právo na svém území agitovat, není v Německu o čem debatovat. Zároveň ovšem víme, že země Evropské unie nepřijaly společnou ústavu. Proto jinak reaguje Nizozemí a jinak Francie.
A ještě něco: vidíme jasně, že by společná zahraniční politika Unii prospěla, dávala by jí větší sílu nejen v konfliktu s Tureckem, které se po převratu posouvá do polohy vlády jednoho muže, ale i v konfliktu s americkým prezidentem Trumpem.
