Pravice, aktuálně vládnoucí Spojenému království, není stavěná na to, aby plodila příběhy malých rebelů, kteří se vyšvihli nahoru. Je příliš šedá a příliš se podobá jednomu velkému klubu hochů z lepších rodin. Dnešní toryové vedení Davidem Cameronem působí trochu jako klub bývalých spolužáků z internátní školy, vzpomínajících, jak se kdysi po utkání v pólu opili otcovým koňakem a oblékali si matčino prádlo. Od underdog stories je tu levice, a ta britská před měsícem zvolila do svého čela něco jako romantického hrdinu. Jen se teď bojí, že by Jeremy Corbyn mohl být rozervaný až moc.
Rudý a rudější
“Chtěl jsem věřit v Corbyna,” otevírá emotivně svůj sloupek pro levici nakloněný New Statesman Oliver Bullough, a vzápětí vysvětluje, že jeho důvěra vzala za své ve chvíli, kdy byl šéfem strategie a komunikace Labour Party jmenován Seumas Milne. Jako hlavní důvod uvádí fakt, že Milne prohlásil ruský zásah na Ukrajině za důsledek “tragického rozdělení SSSR” a o Putinovi psal až příliš apologeticky. Už jen na základě tohoto výroku a následné reakce se každopádně dá říct jedno: Jeremy Corbyn a Seumas Milne se k sobě hodí. Oba mají tendenci říkat věci, které jsou na hraně, nebo rovnou za ní, podle toho, kde názorově stojíte. Oba vyjadřují kontroverzní názory (Corbyn by například chtěl znovuznárodnit některá odvětví průmyslu, z čehož se pochopitelně ježí vlasy kdekomu napříč politickým spektrem).
Pokud někteří Britové doufali, že si sršatý levičák Corbyn za svého mediálního stratéga vybere zdatného píáristu, který mu uhladí hrany, zklamali se. Seumas Milne je větší srdcař a méně chladný profesionál než Alastair Campbell, slavný spin doctor stojící za někdejším úspěchem Tonyho Blaira a jeho New Labour. Milneho založení naopak odpovídá Corbynově image naštvaného aktivisty, který nemá chuť se neustále zubit do kamery.
Jako nový předseda strany přitom Jeremy Corbyn pro labouristy znamená zatím nevídaný marketingový úspěch: Stranická základna se od jeho zvolení pře šesti týdny několikanásobně rozšířila. Jenom během čtyřiadvaceti hodin následujících po jeho zvolení vstoupilo do Labour Party přes patnáct tisíc lidí. Nedá se popřít, že za tento příliv částečně může zoufalství, které přišlo po výhře Cameronových konzervativců v jarních volbách, a následné probuzení laxnějších levicových voličů. Je to klasické zhoupnutí politického kyvadla zleva doprava a zpět, Corbyn je pouze trochu radikálnější odpovědí na to, jak hrubě se toryové snaží využít svojí slabé většiny k zaškrcení sociální politiky.
Ideály proti cynismu
Ale vztek na pravicovou vládu by sám o sobě nevysvětloval obrovskou důvěru, se kterou se v posledních týdnech rozšiřuje labouristická základna. Corbyn představuje naději, zejména pro mladé lidi, které politika dlouhodobě odrazuje nedostatkem morálního přesvědčení. “Je snadné stydět se za svůj idealismus,” napsala pro New Statesman před několika týdny Rhiannon Lucy Coslettová, “zvlášť když mají mainstreamová média úžasnou schopnost prezentovat vaše sny jako hloupé a neinformované.” Coslettová upozorňuje, že není Corbynovou nekritickou fanynkou, v cynismu levicových i pravicových sloupkařských veteránů však vidí slepou uličku, která nic neřeší.
Corbyn není bez chyb ani vzdáleně, ale zjevně děsí především tu část elektorátu, která pravděpodobně nebude mít nouzi o příjem bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve vládě.
Jednou z takových cynických reakcí byl oficiální editorial ke Corbynovi, který vyšel v září ihned po jeho zvolení v Observeru. V něm se tvrdí, že na Corbynových myšlenkách není nic nového a osvěžujícího, že všechno už tu v nějaké formě bylo a životaschopných návrhů se v jeho slibech nedostává. Řečeno jednoduše, Observer předpověděl novému předsedovi labouristů krach s takovým předstihem, že jde spíš o věštbu. Ohlas na tento sloupek ovšem ukázal, že hlad po Corbynovi je mezi britskou levicí silný: několik novinářů napsalo nesouhlasné reakce, a někteří pravidelní čtenáři Observeru dokonce mluví o pocitu zrady.
Samozřejmě, ať médium oficiálně prohlásí cokoli, vždycky se mezi čtenáři najde někdo, kdo se bude cítit zrazen. Stěžovat si nemohou snad jen příznivci bulvárního Daily Mailu, který podle očekávání operuje s marxistickou nálepkou. Seriózní pravicový tisk ovšem nezůstává vždycky pozadu, například Telegraph už v srpnu psal, že Corbyn musí být zastaven; a jeho rétorika se příliš nezměnila.
Nic pro staré pohodlné pány
Zdá se, že kritika ze strany voličů levice přichází od lidí, kteří sice podporují labouristy, nebo k nim přímo patří, ale od sociálních otázek mají třídní odstup daný tím, že se nenarodili ani do dělnické rodiny, ani jako příslušníci menšiny. Corbyn například nejde pod nos spisovateli a dlouholetému voliči labouristů Martinu Amisovi, který jej před pár dny v Sunday Times označil za nedouka bez humoru.
Zvolený slovník je tady signifikantní - ani zjevný úspěch mezi lidmi neomlouvá to, že Corbyn postrádá blahosklonný nadhled, který se tak cení u středostavovských intelektuálů. Amisův dobrý přítel, známý novinář Christopher Hitchens, byl koneckonců levičákem podobně salonního ražení, na přednáškách oslovoval své publikum “soudruzi” a rád se i v soukromí bavil hádkami s lidmi, kteří měli radikálně odlišný názor, protože si při svém privilegovaném postavení mohl dovolit pěstovat neshody nad zásadními otázkami jako sport.
Pro nového levicového lídra to celé nejspíš znamená, že by se měl dál držet podpory těch, kteří dosud politiku spíš ignorovali, protože jí byli sami ignorováni. A sázka na mediálního poradce Milneho této strategii odpovídá, ať nakonec vyjde, nebo ne. Corbyn není bez chyb ani vzdáleně, ale zjevně děsí především tu část elektorátu, která pravděpodobně nebude mít nouzi o příjem bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve vládě. Že Jeremy Corbyn i Seumas Milne k této skupině sami patří, je paradox, který pořád ještě bereme jako přirozenou součást politiky.
