Justice je na státní správě v České republice příliš závislá. Tento stav je srovnatelný jen s Lotyšskem, i Polsko a Slovensko jsou na tom lépe.

A Open Society Institut zase po dlouhodobém zkoumání zjistil, že veřejnoprávní Česká televize je pod příliš velkým politickým tlakem a že komerční televize jsou málo regulované a mohou si na našem trhu dělat co chtějí.

Jinými slovy, že Česká televize je díky zpolitizovaným radám příliš závislá na politických stranách i na parlamentu a komerčním televizím zákon jen velice málo a nepřesně předepisuje co a jak mají dělat třeba pro rozvoj nestranného zpravodajství, publicistiky  a umělecké tvorby.

Média nám tyto skutečnosti denně potvrzují.

Soudce a bývalý náměstek na ministerstvu spravedlnosti Jiří Vyvadil funguje jako premiérův emisar pro styk s trestně stíhaným panem Pitrem a navíc je stínovým členem kabinetu. Ministr spravedlnosti již podruhé zprostil funkce bývalého soudce Nejvyššího soudu Sováka v souvislosti se stejnou kauzou a premiér spolu s prezidentem odvolali předsedkyni Nejvyššího soudu Brožovou, aniž jí sdělili důvody tohoto rozhodnutí. A jak napsal profesor právní filosofie Jiří Přibáň: "O možných nástupcích se přitom nediskutuje s ohledem na odbornou zdatnost a profesionální prestiž, nýbrž především ve vztahu k míře jejich loajality vůči nejvyšším představitelům ústavní moci."

Chybí nezávislé rady

Aby k tomuto vlivu výkonné moci na moc soudní nemohlo docházet, vytvořily se ve většině zemí, v druhé půlce minulého století, v naší euroatlantické civilizaci  tzv. soudcovské rady. Ty se podílejí na řízení justice a jmenování soudců i předsedů soudů, na přeložení soudce na jiné pracoviště a tak dále. Jde o to vytvořit systém, aby soudci nebyli existenčně závislí na rozhodování ministerských úředníků a naopak sami vytvářeli to, co se ve světě nazývá justiční politika.

Z podobných důvodů vznikly v Evropě skoro ve stejné době mediální rady při veřejnoprávních institucích, funkce tiskového ombudsmana a takzvané tiskové rady, které podobně jako v justici mají zajistit samoregulaci v médiích.

Rada České televize a Rada Českého rozhlasu, pokud chtějí kopírovat evropský model, by měly sloužit přímo opaku toho, k čemu slouží u nás: Měly by tyto důležité instituce ochraňovat od jakéhokoliv vlivu politických stran, měly by vytvářet neprostupnou stěnu, aby do těchto institucí nedoléhaly lobbistické tlaky politiků, parlamentu i různých silných hospodářských korporací.

Paradoxem je, že veřejnoprávní média by k tomu, aby mohla být skutečně objektivní, měla mít utvořený právní rámec, jak ho navrhlo usnesení ministrů států účastněných na IV. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků, konané právě v Praze v roce 1994.#reklama

Tato konference ve svém usnesení uznala v bodě 11c, že "novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy například ve formě etických kodexů". Proto zákon o České televizi, přijatý po krizi na konci roku 2000, který vyžaduje schválení kodexu parlamentem, je v rozporu s touto deklarací i se směrnicemi Rady Evropy.

A vlastně i stálé oddalování udělení licencí pro digitální vysílání (ať je zdůvodňováno jakýmikoliv bohulibými důvody) nahrává dalšímu zabetonování nezdravého stavu na mediálním trhu. Zvyšuje jen dál příjmy dvěma hlavním privátním televizím a jde proti zvýšení plurality v médiích, která by měla být prvořadým zájmem naší mediální politiky.

Kompromis jako porážka

Neexistence samostatné justiční a mediální politiky, nezávislé na státu, ukazuje pouze jedním směrem - boj mezi dvěma pojetími řízení státu: Pyramidálním řízením, v němž existuje jen jedno centrum moci a demokratickým řízením, které má takových center mnoho a podobá se síti.

U nás, stejně jako třeba v Polsku, kde zrovna teď probíhá tvrdý střet mezi šéfem vládní strany Jaroslawem Kaczynskim a médii, není ještě patnáct let po roce 1989 tento souboj dobojován.

Moderní demokracie tak, jak se vyvinula v nejvyspělejších zemích naší civilizace, má takových center moci více, vlastně nekonečně moc. Kromě moci ústavodárné, výkonné, soudní a od šedesátých let i mediální, se v posledních desetiletích na moci podílejí i různá občanská sdružení či ad hoc vzniklé lidové iniciativy prosazující jen úzký, partikulární zájem třeba v dané obci. U nás stále převládá snaha si politický systém zjednodušit (nechat moc jen v rukách politických stran) a kompromis, místo za nejdemokratičtější způsob prosazování skupinových cílů, považovat za porážku.

Pokud se toto nenaučíme, nemůžeme být úspěšní ani v Evropské unii, která je právě založena na umění uzavírat kompromisy mezi pětadvaceti státy.