Navíc soudím, že ve světě společností s ručením omezeným i těch s ručením veřejným věc podobající se pohoštění zdarma prostě neexistuje.
Obvykle také neposlouchám konverzaci spolucestujících v městské dopravě. Ale hlasitý rozhovor, který vedla dáma na vedlejším sedadle ze svého mobilního telefonu prostě nebylo možné ignorovat.
Snad nebudu indiskrétní, když prozradím, že dotyčná pracovala pro jednu z velkých londýnských firem a měla na starosti prodej a kontakt se zákazníky. Jak se ukázalo hned v prvních minutách naší společné jízdy, šéfové na ni nakládali v posledních měsících více práce, než byla schopná zvládnout.
Nespokojení klienti si nepřetržitě stěžovali na její neschopnost a, jak už to bývá, na pracovišti neměla ani v nejmenším zastání. A k tomu ještě firemní vánoční večírek.
"Pokud jde o Christmas Party přijala jsem zcela zásadní strategii," pravila své společnici u vzdáleného sluchátka nekompromisním tónem, jako by chtěla svého šéfa přesvědčit, že si zaslouží od příštího roku vyšší plat. "Mám plán, že se během celého večera nedotknu jediné sklenky," pravila s odhodláním napravené pacientky od Apolináře.
Důvod byl prozaický. Měla obavy, že by po pár decích chardonnay pak mohla dát volný průchod své frustraci a, kdo ví, možná přijít o práci.
Nebyla to však zdaleka jediná obava mé společnice z linky autobusu číslo 98. Na vánočním večírku mé spolucestující se chystali také vyhlašovat cenu pro zaměstnance s nejhorším vkusem v oblékání. Dáma na vedlejším sedadle měla obavy, že je určitě v užším výběru.
Nevydržel jsem a zvedl oči od sudoku. V mém zorném úhlu se ocitla pletená sukně a pohodlné botasky. "Jestli tu cenu dostanu já, bude vážně zle," prohlásila spíše bezmocně, než výhrůžně.
Když se pak na další zastávce zvedla, aby ještě stále se sluchátkem u ucha vystoupila, pocítil jsme s tou neznámou, která zmizela ve tmě velkoměsta, tak trochu vánoční soucit. A doufal, že během času vánočního si bude moci o svých úzkostech bude moci s někým povykládat. Nejlépe bez "utrženého" sluchátka.