Pět a půl roku se táhne střet advokáta Ladislava Poláka s českým bankovním a justičním systémem. Svého práva se stále nedobral, ale nevzdává se. Pár faktů. UniCredit Bank Czech Republic (UCB, původně Živnobanka) v roce 2006 Polákovi připsala jiné cenné papíry, než mu nabízela. Nedoručila konfirmaci, tedy nezbytný doklad pro to, aby obchod začal platit. Místo bezpečné „kajmanské emise" mu připsala rizikové deriváty Lehman Brothers. „Lehmani" dva roky nato zkrachovali. Advokát přišel o 4,5 milionu korun. Žaloval UCB. Prohrál. Soudy soudily ve prospěch banky. Osobní bankéř Poláka na policii přiznal, že mu nabízel jiné cenné papíry, než jaké mu banka připsala. Navíc neměl na prodej rizikových derivátů licenci. A ještě k tomu tyto papíry (tehdy) nesměly být prodávány neprofesionálním investorům.
Česká národní banka nekonala finanční dohled. Advokát Polák podal trestní oznámení na ředitele bývalé Živnobanky Jiřího Kunerta, guvernéra ČNB Miroslava Singera a další persony. Poté státní zástupce Zdeněk Matula z elitního odboru závažné hospodářské a finanční kriminality na pražském vrchním státním zastupitelství věc odložil. Bez prověření. Při odložení použil jiný zákon, než měl, nikoli trestní řád, ačkoli šlo o trestní oznámení. Nenašel nic, co by nasvědčovalo spáchání trestného činu. (Když vám banka podstrčí jiné cenné papíry, než nabízela, navíc je prodávat nesmí, není to podvod. Opakuji znovu, že se Polákův osobní bankéř policii doznal, i když jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Lživá informace bankéře klientovi se škodou 4,5 milionu Kč u nás nebrání podmíněnému zastavení trestního stíhání.)
Klient neměl důvod pochybovat o bývalé Živnobance a nemohl si ověřit, že mu osobní bankéř vědomě lže. Nevěděl, že místo dluhopisu veřejně obchodovaného na regulovaném trhu bude na jeho účet zahraničních cenných papírů o několik dnů později zapsán v té době ještě neemitovaný (!) finanční derivát, který nebyl na regulovaném trhu veřejně obchodovaný. Elitní státní zástupce ale naznačil, že je vlastně jedno, co banka klientovi prodala, hlavně že „za své finanční prostředky získal adekvátní protiplnění". Naprostá absurdita. Banka nám podle VSZ může podstrčit, co chce, my na tom vykrvácíme, ale nic se nestalo, vše v pohodě.
NSZ: Bylo však namístě se zabývat...
Advokát Polák se ani po neúspěchu na Vrchním státním zastupitelství v Praze nevzdal. Obrátil se na Nejvyšší státní zastupitelství. Vyšel z předpokladu, že škoda přesáhla 200 milionů korun. Nikoli u něj, ale celkově: Živnobanka v roce 2006 provedla onu rizikovou emisi v celkové hodnotě 215,5 milionu korun.
Na NSZ se případem zabýval státní zástupce Jan Plaisner. Neuznal škodu přesahující 200 milionů (což je podmínka, aby se věcí mohlo zabývat vrchní státní zastupitelství); ta se prý pohybuje v rovině spekulací. Plaisner se pouze dotázal policejních složek s celorepublikovou působností, zda takovou věc evidují. Když se dověděl, že neevidují, rozhodl, že uváděná škoda 215,5 milionu neodpovídá a příslušné je Městské státní zastupitelství (MSZ) v Praze. Ani ho nenapadlo dát policii pokyn, ať zjistí, zda existují další poškození. Pokud ano, ať je vyslechne a konfrontuje s tvrzením doktora Poláka.
Plaisner ale městským žalobcům napsal tuto větu: „Bylo však namístě se zabývat tvrzením podatele o vzniku škodlivého následku v částce 4.500.000 Kč, který mohl vzniknout při činnosti banky nebo ev. nesprávným postupem centrální bankovní instituce." - Nějaké, a to dost zásadní, pochyby tedy u tohoto muže zákona panovaly. Z citovaného vyplývá, že sice bylo namístě se zabývat, ale nezabývalo se. Což pokračovalo.
Ping pong se hrál dál. Jen samo trestní oznámení Ladislava Poláka se táhne čtyři roky a nekončí. Na MSZ se věci ujala žalobkyně Bohuslava Friedlová. Věc předala vyšetřovateli krajského ředitelství policie v Praze, kapitánu Radku Vítkovi. Ten de facto okopíroval stanovisko žalobce Matuly, použil, co se mu hodilo. Dokonce citoval stejný judikát jako Matula, ač je překonaný a týká se převodu nemovitostí. (Ověření stavu nemovitosti je věc poněkud jiná než ověření rizikového derivátu.) Vítek nevzal v potaz žádná fakta, na něž poškozený upozorňuje roky.
MSZ: Poškozený opakuje stále totéž
Kapitán Vítek dokonce advokátovi Ladislava Poláka nepovolil, aby nahlédl do spisu. Důvod? Oznamovatel prý nemá práva poškozeného, neboť nebyly zahájeny úkony trestního řízení. Obrat někoho o 4,5 milionu není trestné. Vítek se zjevně mýlí: trestní řízení zahrnuje veškeré úkony, tedy i ty, které se odehrají ještě před zahájením trestního stíhání a pokračují až k soudnímu jednání. - Jediné, co vyšetřovatel udělal „navíc", bylo, že se zřejmě písemně na věc dotázal ČNB. Ta nejspíš zopakovala svoje obranné stanovisko (klient se měl sám starat) a tím to haslo.
Státní zástupkyně Friedlová věc odložila. Nenašla žádnou chybu v postupu vyšetřovatele. Nijak se s případem nemazala - poškozený prý opakuje stále totéž. No jakpak by neopakoval, když ta zjevná fakta policie ani její dozor stále znovu a znovu neberou v potaz a stali se k doloženým skutečnostem hluchými. Co jiného by měl advokát Polák asi tak tvrdit?
Jak dál? Jedna možnost je nechat to plavat. Smířit se s tím, že bankovní a justiční systém u nás prostě nahrává jen silným. To Ladislav Polák ale nechce. Systém, ač úporně pasivní, ho ještě dost neunavil, nevyčerpal. Požádal Městské státní zastupitelství v Praze, veřejnosti dobře známou Janu Hercegovou, nechť osobně přezkoumá postup žalobkyně Friedlové. Pokud ani toto nevyjde, opět bude muset na Nejvyšší státní zastupitelství.
Na takový souboj o právo člověk u nás musí mít neskutečnou trpělivost a hodně zkušeností (Polák je advokát, systém zná do mrtě). Na mnoho věcí přišel až v průběhu své snahy, aby byl bankovní podvod potrestán. Přesvědčuje se ale už pět a půl roku, že ony (banky) mohou vše, neplatí pro ně zákony, kupříkladu zákon o trhu s cennými papíry, který silně (a zbytečně) zdůrazňuje maximální ochranu práv zákazníka.
Opisování ničí smysl odvolání
Co se z případu dozvídáme? Že to má jedinec proti systému nesmírně těžké. Justici i centrální bance je úplně jedno, že Polákovi lhal jeho osobní bankéř. Že před policií doznal: nabízel jsem mu jiné papíry. Přesto Vrchní soud v Praze rozhodl, že je to jedno, že neproběhla konfirmace, bez níž obchod neplatí. Ani nevadí, že si banka odepsala 4,5 milionu z jeho účtu zjevně neoprávněně.
Pozoruhodné a děsivé zároveň je, jak si jdou banky na ruku. Zde centrální banka, jež má provádět finanční dohled, tedy také kontrolovat, zda finanční ústavy své klienty nepodvádějí, zda mají osobní bankéři patřičné licence, zda finanční dům neprodává cenné papíry, které být prodávány nesmějí. Na stížnosti ČNB reaguje tak, že se zastává výhradně UniCredit Bank. Tak dlouho nic nedělá, až uplyne pětiletá promlčecí lhůta. Oblíbená finta tuzemských mocných, jak se zbavit odpovědnosti.
Pozoruhodné a děsivé je, jak si justiční složky pinkají nepříjemnou, nepohodlnou kauzu sem tam. Elitní zástupce postupuje chybně (aby si ulehčil práci?) podle zákona o státním zastupitelství, místo aby postupoval podle trestního řádu. Nic neprověří, vezme, co má na stole, a věc odloží. Že to udělal špatně? Nevadí, jede se dál. Jedna složka opisuje stanoviska od druhé, aniž by se namáhala ověřováním. Policie a žalobci opisují taky. Tím se zcela ztrácí smysl institutu odvolání. Odvoláte se výš, jinam, ale tam použijí to nic, které vymysleli ti před nimi.
Pomíjena jsou evidentní a závažná fakta (zjevně promyšlené podvedení klienta, kterého se dopustila licencovaná, státem garantovaná banka). Centrální banka jedná s poškozeným jako s hadrem, žalobcům je také viditelně lhostejný. Jen obtěžuje. Chtějí mít toho okradeného otravu z krku.
Proč to vše? Krom lenosti a neprofesionality vystopujeme ještě jeden klíčový prvek: systém nehájí občana, pro něhož byl vytvořen, ale sám sebe. Je pro něj zjevně nepřijatelné, aby šel proti bance, aby dopustil fakt, že tak vážená instituce prachsprostě podváděla. - Je to úplně špatně. Systém nemá hájit sám sebe, nýbrž nás. Pokud vynakládá síly jen na sebeobranu, hroutí se smysl, podstata právního řádu i právního myšlení.
