Pět let se táhne spor advokáta Ladislava Poláka s českým bankovním systémem. UniCredit Bank Czech Republic (UCB, původně Živnobanka) ho rok přemlouvala, ať si od ní koupí cenné papíry. Když konečně podlehl, podstrčila mu jiné, rizikové. Rozeznat to laik nemohl. Přišel pak o veškeré úspory, o 4,5 milionu korun. Transakce proběhla v roce 2006, o dva roky později začal válčit s tuzemským bankovním, ale také justičním systémem.
Osobní bankéř Radovan Král advokátu Polákovi nabízel cenné papíry "kajmanské emise", emitenta Anthracite Investments (Cayman), Ltd. Podstrčil mu však papíry Lehman Brothers Treasury CO BV (Co. B. V.). Když "Lehmani" zkrachovali, poškozený se dozvěděl, že má jiné papíry, než mu byly nabízeny. Žaloval UCB. V první instanci prohrál. Odvolal se. Předložil znalecký posudek Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, který mu dává za pravdu. Žádal ČNB, aby zahájila správní řízení s UCB, neboť banka porušila povinnosti obchodníka s cennými papíry. Marně. Centrální banka na něj kašle. V odpovědích poškozenému de facto jen opisovala účelová stanoviska UniCredit Bank.
Přitom věc jasně spadá do ranku finančního dohledu. Banka směla svému klientovi podle smlouvy prodat zahraniční dluhopisy veřejně obchodované na regulovaném trhu (to byla ona nabízená kajmanská emise). Jenže ona mu nakonec na jeho účet cenných papírů zapsala finanční deriváty, které nebyly obchodované na veřejném trhu (Lehmany). To nesměla.
Bance se věří a šmytec
Po pádu Lehmanů se poškozený Polák pokusil domluvit s UCB o náhradě škody. To se ukázalo jako nemožné. Podal tedy na banku žalobu. Domáhal se soudního potvrzení, že není vlastníkem cenných papírů, které mu byly podstrčeny a které si nikdy neobjednal. Marně.
Městský soud v Praze žalobu zamítl. Rozhodnutí opřel o výpověď osobního bankéře Krále, tedy o výpověď člověka, který poškozenému prodal jinou věc, než kterou mu rok nutil. Tuto výpověď vzal soud za pravdivou, aniž by si ji nějak ověřil. Prostě "bance se věří". Přitom, jak později okradený klient UCB vypátral, Král ani neměl právo rizikový derivát (Lehmany) prodávat, neměl na to patřičnou zkoušku.
Nejen to, Král byl po skončení prvoinstančního soudu policií stíhán za křivou výpověď před tímto soudem. Policii se doznal. De facto přiznal, že poškozenému strčil jiné papíry. (Zatímco advokát Polák přišel o 4,5 milionu, Král zaplatil jen 35 tisíc korun jako peněžitou pomoc obětem trestné činnosti... Absurdní.)
Zvenčí to tedy vypadalo jasně: osobní bankéř přiznal, že banka klientovi zapsala jiné papíry, než měla. Poškozený klient tedy nemohl odvolací soud prohrát. A přece prohrál. Odvolací Vrchní soud v Praze nevzal v potaz, že Král křivě svědčil, že se přiznal. Podle soudu prostě Ladislav Polák smlouvu podepsal. Měl si papíry zkontrolovat a reklamovat. Basta fidli. Jenomže ty papíry objektivně zkontrolovat nešlo, parametry derivátů měla UCB, měli je jistě Lehmani, ale ne Ladislav Polák.
Neprůstřelná obrana
Odvolací soud odmítl i další důkazy, protože byly "předloženy opožděně". Ano, poškozený je měl předložit v první instanci. Jenže prvoinstanční soud veškeré jeho důkazy (jednalo se o smlouvy, výslechy svědků atd.) odmítl jako nadbytečné!
Sledujeme dokonalou metodu, jak se systém (zde bankovně-justiční) brání podvedenému klientovi. Jak si umí obhájit sám sebe. Nedopustí, že by UniCredit Bank udělala chybu, natožpak aby za ni pykala. To u nás nehrozí. Není divu, že se stát tak zaťatě brání bankovnímu dohledu Bruselu. Dohled místní je prováděn tak, že ruka ruku myje. Nebo jinak: nedohlíží se, ale jen přihlíží.
Proti rozsudku odvolacího soudu Polák podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten zatím nerozhodl.
Souběžně se soudním řízením advokát Polák podal několik podnětů České národní bance (ČNB). Žádal, aby zahájila správní řízení proti UniCredit Bank, neboť tato zjevně porušila povinnosti obchodníka s cennými papíry. Experti bance prokázali minimálně deset pochybení. ČNB však dělala mrtvou berušku. Podněty odložila, obchodník s cennými papíry (UCB) prý nic neporušil. Nakonec ČNB argumentovala i tím, že uplynula pětiletá lhůta, jež pro postih obchodníka s cennými papíry platí.
To je směšné, neboť první podněty byly podány již v roce 2008, tedy dva roky poté, co Živnobanka deriváty poškozenému prodala. - Výmluva na lhůtu je další finta, jak se zbavit obtížného případu a obvinění, že se řádně nekonal finanční dohled.
ČNB dokonce, aniž by vůbec zahájila správní řízení, hodnotila předložené důkazy advokáta Poláka. Kupříkladu posudky znaleckého ústavu. (Tyto posudky hodnotil, to se podržte, odbor vnější komunikace ČNB - tedy zaměstnanci, u nichž rozhodně nelze čekat náležitou erudici.) Dodejme, že hodnotit důkazy centrální banka smí jen po zahájení správního řízení.
Ping-pong na nejvyšší úrovni
Ladislav Polák dělá, co může. Po usvědčení osobního bankéře Krále z křivé výpovědi podal trestní oznámení na ředitele bývalé Živnobanky Jiřího Kunerta a na další úředníky Živnobanky - pro podvod. Zároveň podal trestní oznámení na guvernéra ČNB Miroslava Singera. Proč? ČNB hrála ve prospěch UniCredit Bank. Nikoli ve prospěch okradeného klienta. Přitom smysl bankovního dohledu snad tkví v tom, aby byl pořádek na finančním trhu. Nemá snad sloužit ke krytí chyb, které obchodník napáchá. Doufejme.
Ani s trestním oznámením na těžké váhy (Kunert, Singer) a jejich úředníky nebylo nakládáno normálně, tedy podle zákona. Rozehrána byla ping-pongová partie, za kterou by se leckterý Číňan nemusel stydět.
Poškozený trestní oznámení poslal na Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ). To je postoupilo Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Odtud věc putovala na pražské Vrchní státní zastupitelství (VSZ), které vede Lenka Bradáčová. Tam se horké brambory ujal státní zástupce z odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, Zdeněk Matula. Nejprve advokáta Poláka požádal o doplnění podkladů (mohl si je přitom vyhledat v civilním i trestním spisu). Poté věc v klidu odložil. Bez jakéhokoli prověřování, "bez dalšího opatření". Učinil tak podle zákona o státním zastupitelství.
Problém: takový postup je nepřípustný. Při trestním oznámení se musí postupovat podle trestního řádu, nikoli podle zákona o státním zastupitelství.
Expert od Lenky Bradáčové
Advokát Polák tedy opět podal stížnost - adresoval ji Lence Bradáčové. Šlo mu to, aby viděla, jak pracuje její elitní odbor závažné hospodářské a finanční kriminality. Bradáčová však nic neudělala. Zdeněk Matula (ten, který špatně postupoval) poškozenému sdělil, že věc posunul na Nejvyšší státní zastupitelství, aby přezkoumalo, zda jednal správně. Takže z trestního oznámení na Kunerta, Singera a další se stalo něco jiného: spor, zda Matula postupoval správně. Ale ono šlo o výkon, pardon, nevýkon bankovního dohledu a podvod, který banka spáchala na klientovi.
Logické by bylo, kdyby Lenka Bradáčová (nebo Zdeněk Matula) věc nechala prošetřit příslušným policejním útvarem. Tím je protikorupční policie (ÚOKFK). Jenomže důvěra v tuto složku je na VSZ nulová. Hrálo to v tom roli? - Pokud ano, je to špatně. Spory mezi justicí a policií se nesmějí přenášet na prověřování trestních (trestní) oznámení občanů.
Státnímu zastupitelství bylo polopaticky doloženo, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Buď to na VSZ nepochopili, nebo někdo někoho (Singera? UCB?) kryjí.
Od začátku je ta kauza šílená. Nejprve selže banka. Podstrčí klientovi rizikové deriváty, on přijde o miliony. Pak nefunguje soud v první instanci. Odmítne důkazy žaloby, věří podvodníkům. Nepracuje ani finanční dohled, přehlíží jasná pochybení, vymlouvá se na lhůty. Odvolací soud řekne, že důkazy měly být předloženy v první instanci, ale ta je, jak víme, odmítla. Pak si státní zástupci pinkají trestní oznámení sem tam. Nakonec je odloženo protiprávním způsobem. Děs. Začarovaný kruh.
Občan proti takovému systému nemá šanci. Ví, že má pravdu, ví, že byl podveden, přesto dosud svých práv nedosáhl. Snad to tím neskončí. Snad se dokonce i v našem státě najde úřad, který věc spravedlivě posoudí a zjedná nápravu.
