O kauze advokáta Ladislava Poláka píšu dlouho. Táhne se už skoro sedm let. Živnobanka (dnes UniCredit Bank) Polákovi připsala jiné cenné papíry, než mu nabízela. Místo bezpečné „kajmanské emise“ dostal rizikové deriváty Lehman Brothers. Přišel o 4,5 milionu korun. Rve se po léta s bankami, soudem, policií, žalobci. Naráží na tlusté sklo nezájmu. Jako by státní orgány měly jedinou snahu: vyhovět bance a setřást ten obtížný hmyz jménem občan Polák.
Poslední Polákův akt – podal stížnost k Ústavnímu soudu. Hodně neobvyklou stížnost. Nepodkuřuje v ní ústavníkům, nevychází z jejich dosavadní praxe, neopírá se o jejich publikovaná rozhodnutí. Porušil všeobecně zavedený postup. Udělal to opačně. On a jeho advokát Lumír Mondok vedli s ústavními soudci disputaci. Odmítli praxi, kdy poškozený je chuďas, nejsou mu přiznávána práva buď žádná, nebo jen uboze skrovná. Kdežto obviněný je král. Požívá velké ochrany. Jako by si ho stát pěstoval v bavlnce.
Ústavní soudci dosud v podstatě automaticky odmítali všecky stížnosti, které se týkaly poškozených a odložení jejich oznámení orgány činnými v trestním řízení. (Za dobu existence ÚS bylo takových stížností odmítnuto několik stovek.) Ve své stížnosti ÚS Polák a Mondok zkoumali, jak taková praxe „rozvíjí“ pěstování práva v demokratickém státu.
Oč jde především? Aby policie, žalobci a soudci pracovali poctivě. Aby se případem skutečně zabývali. Aby jednotlivé stupně samy věc skutečně prověřovaly. Vyšetřovaly. Rozhodovaly. Aby neopisovaly jeden od druhého. Aby se nemohlo stát, že policie jen okopíruje přípis orgánu, který je ve věci podezřelý, že nekonal nic (zde centrální banka ČNB), že nechal věci plavat - a použije ho jako vlastní závěr, jako výsledek své práce. Aby žalobci dali poškozenému možnost podat stížnost proti jejich rozhodnutí. (Proti „opatření“, jak jsem psal minule, se odvolat nelze).
Průlomový nález Ústavního soudu
Advokát Polák podal v polovině července k Ústavnímu soudu (ÚS) stížnost proti „opatření“ státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Měsíc nato, v polovině srpna, vypadal ÚS nález (I. ÚS 3196 ze dne 12. 8. 2014), který se týká povinnosti státních orgánů vést efektivní trestní řízení. Nemá smysl se zde zabývat kauzou, o které rozhodoval. S případem okradeného advokáta Poláka má společné jen to, že se jedná o stížnost POŠKOZENÉHO. Zde o stížnost, jež byla asi odložena právem. Soud rozhodnutí odůvodnil, řízení se zde skutečně konalo.
Podstatná na tom nálezu je část III. Ústavní soud v ní „považuje za nutné se nejprve obecněji pozastavit nad problematikou ústavních stížností, kterými se stěžovatelé snaží domoci nasazení institutů trestního práva na ochranu svých práv“. Ústavníci vydali průlomový nález. Nyní jde jen o to, jestli průlom na oko, nebo průlom doopravdy. To uvidíme zanedlouho.
Ústavní soudci ve svém srpnovém nálezu uvádějí tři případy ESLP, které to dokládají. Jejich datace: 2003, 2012, 2008. Chápete? Český Ústavní soud třináct let nebere v potaz, nerespektuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva!
Dosavadní praxe ÚS vypadala tak, že práva poškozených nebrali v potaz, neboť „úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti“. Když se tedy někdo domáhal, aby jednání, které jej vážně poškodilo, bylo posouzeno jako trestný čin, měl smůlu. Podle ÚS „... pro neexistenci možnosti porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele“.
Když to převedeme do lidské řeči, ústavní soudci byli ochotni brát v potaz jen věci jasně spojené s ústavními svobodami, třeba právo na svobodu projevu, právo na přístup ke zdravotní péči, atd. Kdežto právo na fungující státní orgány nikoli. Drsné, že? Říká se tomu zásada zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu. Soudci ji drží dál, ale nyní už jen tehdy, pokud orgán činný v trestním řízení ŘÁDNĚ ODŮVODNÍ své rozhodnutí. Tedy pokud poctivě vyšetřuje, neopisuje, pokud policisté a žalobci jednají KOMPETENTNĚ atd. Když se tak nestane, když není vedeno poctivé, reálné vyšetřování, a pokud zároveň orgány nejednají kompetentně, pak se jedná o zásah do práv poškozeného a ÚS může zasáhnout.
Poněkud legrační je, že Ústavní soud, zdá se, vyžaduje splnění či kumulaci dvou podmínek: jednak nevyšetřování, za druhé nekompetentnost. Nezní to moc logicky. Pokud přece policie řádně nevyšetřuje, ale žalobce rozhodne kompetentně, pak je vyroben nesmysl a poškozený se práv nedovolá... „Kompetentně“ se pak dá rozhodnout jedině formálně. - To se snad časem taky změní, i Ústavní soud potřebuje čas. Však to vidíme, jak dlouho trvalo, než je ochoten vzít práva poškozených na zřetel.
Třináct let nerespektují evropskou praxi...
Zajímavý je důvod, proč ÚS „překonal starší judikaturu“. Opírá se o praxi Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který říká, že státy mají základní lidská práva chránit „v nezbytných případech i prostředky trestního práva“. Ústavní soudci ve svém srpnovém nálezu uvádějí tři případy ESLP, které to dokládají. Jejich datace: 2003, 2012, 2008. Chápete? Český Ústavní soud tedy minimálně třináct let nebere v potaz, nerespektuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva!
Nyní, po třinácti letech, vycházejíce z uvedených tří příkladů, jsou tedy i ústavní soudci ochotni se právy poškozených za určitých podmínek (jejichž kumulace se však jeví nesmyslná) zabývat. Ale nestěžujme si, je to rozhodně posun dobrým směrem. Nevíme, zda nález ÚS reaguje na nestandardní, výjimečnou stížnost advokáta Ladislava Poláka. Slováci by řekli: Zvonku to tak naozaj vyzerá. Pokud to tak je, tím lépe.
Důležité ovšem bude, jak se ústavní soudci postaví ke stížnosti Poláka. Tedy k praxi, kdy policie v podstatě žádné úkony neprovedla, kdy si vytvořila vlastní skutkový děj, který popírá realitu, kdy jsou zcela pomíjeny důkazy předkládané poškozeným.
Jsou dvě možnosti. Buď mu vyhoví. Nikoli v tom, že má pravdu a UniCredit Bank má poškozenému vrátit 4,5 milionu korun. Ale v tom, že má právo, aby jeho důkazy byly vážně posouzeny různými stupni státních zastupitelství. Že má tedy právo na to, aby bylo v právním státu hledáno právo. Aby se nenadbíhalo, jak se to zjevně děje, bankám a centrální bance a jejich lhostejnosti k tomu, že klienti jsou podváděni a bráni na hůl.
Jestliže Ústavní soud Polákovi vyhoví, pak nastane žádoucí stav. Věc se vrátí k poctivému došetření. Dalo by se to shrnout do sloganu „konec opisování od podezřelých a počátek řádného vyšetřování v každé věci“.
Jestliže ÚS advokátu Polákovi nevyhoví, pak nejspíš řekne cosi jako, že „nemůže zasahovat“. Nebo, nedej bůh, že vyšetřování proběhlo řádně. (Víme, že řádně neproběhlo.) To by pak znamenalo, že normální, ústavně posvěcený je stav, kdy poškozený zaujímá pozici obtížného hmyzu. Kdy finanční ústavy jsou významnější než občan. Kdy soukromý bankéř smí lhát, až se práší za kočárem, a dokonce se k té lži smí přiznat před policií, a stejně se nic nemění. Kdy banka smí připsat jiné cenné papíry, než jaké nabízela. Pokračovala by dosavadní, nikterak řídká a hlavně protiústavní praxe.
Ústavní soud ve svém čerstvém nálezu přiznal práva podezřelým. Zatím jen formálně. Uvidíme, jaká bude praxe. Jestli se Ladislav Polák bude muset odvolat až k Evropskému soudu pro lidská práva, nebo jestli bude právo hledáno u nás doma. Až dosud ústavníci ve věci práv poškozených fungovali jako odmítači. A žalobci zase jako odkladači. Změní se to?
