Trump použil zákon o mezinárodních mimořádných hospodářských pravomocích z roku 1977 (International Emergency Economic Powers Act), což bylo poprvé, kdy tento zákon posloužil k uvalení cel na země. Je tak možné, že cla budou pravděpodobně napadena u soudu. Ta na Kanadu a Mexiko se ale zatím na měsíc pozastavují. V pondělí to po telefonickém rozhovoru oznámili mexická prezidentka Claudia Sheinbaumová, kanadský premiér Justin Trudeau a Trump.
Kanada dříve uvedla, že chce zavést reciproční pětadvacetiprocentní cla na americký vývoz do Kanady ve výši 106 miliard dolarů (tedy cca na třetinu vývozů USA do Kanady) ve dvou tranších. Snaží se, aby nárůst cel by postupný, ale zároveň zasahoval koncentrovaně citlivé položky, které ovšem nebudou bolestivé pro Kanaďany. Mexiko je taky frustrované, ale zatím oznámilo jen záměr zvýšení cel. Nejzdrženlivější reakce přišla ze strany Číny.
Doposud jsme si mohli myslet, že Trump bude postupovat v oblasti cel jako během prvního volebního období. Tehdy zavedená cla nebyla ani tak vysoká, ani tak široká, jak sliboval. Jejich dopad tenkrát zmírňoval fakt, že Čína přesměrovala část svého vývozu přes třetí země, jako je Vietnam. A svou roli také sehrálo posílení amerického dolaru a znehodnocení čínského jüanu. Jen tento kurzový efekt vyrušil cca třetinu efektu cel.
Aktuálně zavedená cla ukazují, že Trump nebude postupovat takticky, ale skutečně plošně. Na aktuálních clech je nejzajímavější, že na svého mocenského rivala zavedl (ke stávajícím) desetiprocentní cla (sliboval 60 procent), zatímco na své spojence plánuje cla ve výši 25 procent. To je přece paradoxní. Dokonce i z pohledu kupeckých počtů. Pokud Trumpovi vadí deficity obchodní bilance, tak s Čínou činí 354 miliard dolarů, zatímco s Mexikem 108 a s Kanadou jen 50 miliard dolarů. Odvetná opatření Mexika a Kanady budou USA bolet více než v případě Číny: vývozy z USA do Číny představují zhruba 150 miliard dolarů, zatímco do Mexika 277 a Kanady 309 miliard dolarů.
Je těžké zbavit se dojmu, že Trump chce dostat na lopatky především své spojence a tímto krokem si vynutit jejich poslušnost. Mimochodem deficit USA s EU činí 167 miliard dolarů a USA vyvážejí do unijního svazku 230 miliard dolarů. Jde o větší deficit a nižší vývozy než v případě Kanady a Mexika.
Deník The Wall Street Journal připomíná vtip Bernarda Lewise, podle kterého je riskantní být nepřítelem Ameriky, ale může být osudné být i jejím přítelem.
V optimistickém scénáři můžeme předpokládat, že tato plošná cla budou zrušena (částečně, nebo zcela), pokud Kanada a Mexiko (a výhledově EU) splní nějaký požadavek. V případě Kanady a Mexika Trump mluví o nelegální migraci a fentanylu. Pokud tedy země přijmou opatření v této oblasti, která Trump vyhodnotí jako dostatečná, je možné, že dojde ke zrušení cel.
Pokud skutečně jde jen o to, aby ostatní země poklekly a uznaly jeho moc (jako technologičtí lídři), tak je to ještě docela dobrý scénář pro všechny strany. Nicméně dopady uvidíme, protože nejistota je špatná pro podnikání a obecně pro ekonomiku.
Aktuálně zavedená cla jsou už nyní dvakrát vyšší než ta, která zvýšil během prvního období. Je jasné, že současná cla zvýší inflaci. Nejde o katastrofu, ale dopad bude citelný. A to se bavíme o období, kdy inflační očekávání jsou zvýšená. Takže je pravděpodobné, že úrokové sazby budou snižovány pomaleji, s rizikem, že je bude dokonce potřeba zvýšit. To nebude moc populární.
Každopádně vyšší sazby povedou opět k posílení dolaru, což opět sníží část dopadu zvýšení cel. A ano, silnější dolar znamená snížení konkurenceschopnosti amerických vývozů. Kanadský dolar i mexické peso začaly oslabovat vůči dolaru už v průběhu minulého roku: peso oslabilo o 20 procent a kanadský dolar o 10 procent.
Je potřeba upozornit na jeden paradox. Plošná cla zvyšují náklady amerických výrobců, nikoliv těch čínských. Příkladem může být automobilový průmysl. Ten potřebuje velké množství oceli a hliníku. Když se zdraží dovozy těchto komodit do USA, zvýší to náklady amerických výrobců a sníží konkurenceschopnost amerických výrobců. Ale čínské automobilky nebudou mít vyšší náklady, protože cla budou platit jen v USA, ne na dalších trzích. Takže až se potkají v EU, Asii nebo Latinské Americe, tak čínské automobilky získají konkurenční výhodu oproti americkým.
Analýzy ukazují, že zavedení cel a zdražení vstupů skutečně snižovaly konkurenceschopnost amerických výrobců v zahraničí. Analýza z roku 2018 až 2019, která zahrnovala cla na solární panely, pračky, ocel, hliník a širokou škálu čínských dovozů, zjistila, že výrobky, které byly více vystaveny clům na dovážené vstupy, zaznamenaly výrazně nižší růst vývozu. Tento efekt odpovídal tomu, jako kdyby zahraniční země uvalily na americký vývoz dvouprocentní clo. Vývoz neovlivněných výrobků rostl v průměru o dva procentní body rychleji než vývoz ovlivněných položek. Cla, která měla chránit domácí průmysl, nakonec působila jako daň pro americké vývozce a podkopávala jejich globální konkurenceschopnost.
Navíc je potřeba si uvědomit, že mnoho kanadských a mexických dovozů do USA je vyrobeno v Mexiku a Kanadě prostřednictvím meziproduktů, které USA vyvážejí do Kanady a USA. Spíš než americký automobilový průmysl bychom měli říkat severoamerický automobilový průmysl. Wall Street Journal spočítal, že vloni dodávala Kanada téměř 13 procent amerického dovozu autodílů a Mexiko téměř 42 procent. Vozidlo vyrobené v Severní Americe se vrací tam a zpět přes hranice šestkrát i vícekrát. Přibližně 40 procent osobních a nákladních automobilů, které Stellantis prodává v USA, dováží z Mexika nebo Kanady. U GM je to 30 procent a u Fordu 25 procent. Obchod je hluboce integrovaný, což zvyšuje efektivitu. Cla výrazně naruší dodavatelskou síť a efektivitu. Kdo bude profitovat ze zavedení cel na americkém trhu aut? Teoreticky jihokorejské a japonské automobilky, na mezinárodní trhu pak taky ty čínské.
Cla způsobí chaos i v přeshraničním obchodu se zemědělskými produkty. Mexický vývoz potravin tvořil přibližně 23 procent celkového zemědělského dovozu do USA, zatímco Kanada dodávala přibližně 20 procent. Mnoho špičkových amerických pěstitelů se přestěhovalo do Mexika, protože omezení legální imigrace ztížilo hledání pracovníků v USA. Mexiko nyní dodává například 90 procent avokáda prodávaného v USA.
Ano, motivací Trumpa je přenést výrobu z Kanady a Mexika do USA. To nepůjde rychle. Bude to stát investice, opakované investice, protože aktuálně výrobní kapacity už existují, ale mimo USA. A především to bude dražší. To se opět projeví v inflaci a konkurenceschopnosti. Pokud průmyslová politika nedokáže posílit výrobu v USA při současných cenách, tak to prostě negativní dopady bude mít. A proč ničit dodavatelské řetězce, pro které nemáte náhradu, a když budování náhrady omezí vaše zdroje na investice do produktivnějších oblastí? Asi naivní otázka.
Dá se jednoduše napsat, že tohle je jedna z nejhloupějších obchodních válek. Průměrný Američan na tom bude hůře, američtí exportéři taky. Snad jde "jen" o blaf nebo nátlak na políbení prstenu. Roste pravděpodobnost, že ne.
Podívejme se na Česko. Podíl přímých vývozů z tuzemska do USA je cca dvě procenta HDP. K tomu musíme přidat i nepřímé vývozy typu subdodávek pro finální výrobky vyráběné například v Německu. Jen ty německé přidají další procentní bod. Řekněme, že s dalšími nepřímými vývozy jsme někde mezi třemi až čtyřmi procenty HDP.
My jsme ale exportní i importní ekonomika. Naše dovozní náročnost vývozů je docela vysoká. Ať se nám to dobře počítá, zaokrouhleme ji na 50 procent (ale jsou sektory, kde to je i 80 procent). Takže čisté vývozy do USA představují 1,5 až 1,8 procenta tuzemského HDP. To můžeme považovat za maximální efekt dopadu zavedení cel na Česko, respektive EU. Nicméně oslabení koruny, přesměrování vývozů do jiných zemí by tento efekt zmírňoval. Navíc by nedošlo ke stoprocentnímu poklesu vývozů, protože část tohoto efektu by američtí spotřebitelé nebo firmy akceptovali.
Ale samozřejmě i 0,5 procentního bodu českou ekonomiku v období nízkého růstu bude bolet. To se bavíme stále jen o vývozech do USA. Budeme také bojovat s ostatními zeměmi ve snaze umístit naše vývozy někde jinde než v USA, což zostří konkurenční boj, tlak na marže.
Autor je hlavním ekonomem České spořitelny.
