“Dusilová, Koller a Vytisková zaútočili na Zemana!” píše Blesk a člověk si pomalu přeje, aby to byla pravda. Po incidentu s airsoftovou pistolí všichni víme, že by stálo za to už jenom sledovat ve zpomaleném záznamu bezradnou prezidentskou ochranku, jak s pětivteřinovým zpožděním náhodně vlaje směrem k tušenému nebezpečí. Skutečnost je bohužel menší kovbojka - několik hudebníků prostě během předávání cen Anděl dalo najevo, že se jim nelíbí mít za prezidenta bigotního sebestředného ignoranta, který naším jménem panáčkuje před Čínou.
Den předtím se politika a umění společně dostaly do zpráv i v zahraničí, když Bruce Springsteen zrušil koncert v Severní Karolíně na protest proti jejímu novému zákonu, který diskriminuje homosexuály a transgender osoby. Navzdory tisícům naštvaných internetových komentářů některé celebrity prostě odmítají o politice mlčet. Jak si to mohou dovolit? A mělo by se jim to trpět?
Popkultura je napřed
Inu, mohou, a mělo. Z prostého důvodu: Politická vyjádření slavných nám vadí jenom v případě, že s nimi nesouhlasíme. Všichni máme svou oblíbenou celebritu a všechny nás příjemně zašimrá na kostrči, když náš favorit řekne nahlas do médií to, co si sami myslíme. A mimochodem, pokud se právě teď pyšně nadechujete k tvrzení, že vás se adorace popkulturních ikon netýká, můžete zase klidně vydechnout. “Celebrita”, to není nutně zpěvačka nebo herec. Ano, váš oblíbený spisovatel se počítá. Nebo tenistka. Nebo prominentní vědec fušující do sociálních médií. Všichni jsme schopni rozpoznat význam takového apelu ve chvíli, kdy nám jde po srsti. A mnoho z nás se při tom ohání svobodou slova, i když našim hrdinům za jejich výroky nikdo nedává ruce do želez.
Pravda je taková, že posun v oblasti lidských práv byl vždycky provázaný s kulturou a dnes to pravděpodobně platí ještě víc než dřív. Ne, nefunguje to jako jednoduchá rovnice, podle které by se podpora od slavného člověka překlopila v úspěch kampaně nebo hnutí, ale populární kultura obecně bývá napřed a politika se ji marně snaží chytit za paty.
Oblíbeným argumentem proti angažovaným celebritám je i to, že tématu nemohou dostatečně rozumět, ale buďme realisté. Vztah mezi politickou zkušeností a schopností vyvodit obstojné závěry sice existuje, nicméně přeceňuje se. Kdyby to skutečně bylo takhle jednoduché, politická reprezentace by zářila svojí expertizou do dálky. Ve skutečnosti ji celebrita nebo kdokoli jiný může ve znalosti konkrétního problému předčit, nehledě na to, že pro utváření postoje jsou zásadní i takové drobnosti jako empatie nebo ochota rozeznat vlastní privilegium.
Damned if you do...
Účastníci internetových diskusí to často vidí prostě: Celebrita, která veřejně vyjadřuje svůj názor na společenské dění, jenom touží po pozornosti a chce si zařídit levnou reklamu. Kromě toho, že jde o univerzálně plácnutelné tvrzení, a tím pádem ideální argument lidí zoufale neschopných argumentace, má tohle odmávnutí ještě jednu výhodu. Potvrzuje naše přesvědčení, že my sami bychom nebyli ani tak nízcí, ani tak blbí, abychom si mysleli, že by nám něco takového u bystrého občana prošlo. Bystrý občan nás totiž vždycky prokoukne a správně pozná, že děláme přesně to, co by dělal on na našem místě - hrabeme pod sebe.
Zároveň není žádná velká výhra ani zůstávat stranou a komentářů se vůbec nedopouštět, protože pak se lid (ne úplně scestně) ptá, proč bohatí a slavní taky někdy nepozvednou hlas v jeho zájmu. “Damned if you do, damned if you don’t”, říká anglické přísloví - v tomto případě ať se ozvete, nebo ne, vždycky vás někdo zatratí. Jako strategie k dosažení popularity jsou tedy politické komentáře přinejmenším riskantní.
Kdo mluví za lidi
Jako prakticky všechno je to nakonec otázka kontextu. Záleží třeba na tom, jestli slavné osobě onen aktivismus náhodně vyrašil právě teď, nebo se tématu věnuje delší dobu. Některé celebrity jsou svým aktivismem dobře známy; Leonardo DiCaprio varuje před globálním oteplováním, Alicia Keys bojuje proti šíření AIDS v Africe, George Clooney se angažuje v tolika kampaních, že ani nemá cenu pokoušet se je krátce vyjmenovat. Bruce Springsteen má navíc v porovnání s nimi tu výhodu, že na něj do jisté míry dá i konzervativněji založená střední a nižší třída. Vždycky bude mít image barda modrých límečků, bez ohledu na to, kolik milionů ročně vydělá.
Na druhou stranu uznání a publicita, kterých se Springsteen za svoje rozhodnutí dočkal, svědčí i o něčem negativním: Problém diskriminačního zákona v Severní Karolíně spoustu lidí míjel a k nám by se možná ani nedonesl nebýt toho, že se k němu vyjádřil heterosexuální cisgender muž, jehož slovo bývá respektováno nejvíc. Pochopitelně to neznamená, že se Springsteen měl na svůj protest vykašlat, průšvih vězí spíš v tom, jak s ním pracuje veřejnost a média. Událost, která pomohla zviditelnit důležitý problém, zároveň nepřímo posílila nastavení společnosti, které k tomu problému vede.
Čeští muzikanti jako Klára Vytisková nebo David Koller mají u nás obecně trochu jinou pozici než Springsteen v Americe. Spadají do klišé o pravdoláskařích a pražské kavárně. Nikdo je asi moc nevnímá jako mluvčí lidu, pro většinu národa jsou to spíš Pražáci, kteří nevědí, o čem je skutečný život. Není důvod zpochybňovat jejich záměr a podsouvat jim zištné motivy, ovšem jejich výroky pravděpodobně nepřesvědčí nikoho, kdo už přesvědčen nebyl.
Nemlčet má význam
Je tedy vhodné, aby Lenka Dusilová vyjádřila svůj politický názor během předávání hudebních cen? Jednoznačně. Politika není něco, co zůstane za dveřmi, pokud to nepustíte dovnitř, politika je a vždycky bude s popkulturou nebo jakoukoli jinou kulturou provázaná. Přiznat to a vědomě s tím pracovat není automaticky ani projev neúcty, ani špatného načasování.
A teď ta těžší otázka: Je potřeba, aby slavní lidé svůj politický názor vyjádřili? Znovu, tentokrát s lehkým skřípěním zubů - je. Celebrity mají už ze své definice určitou moc a vliv, a z nich plynoucí zodpovědnost. Čím víc jste slyšet, tím míň je jedno, co říkáte, nebo jestli mlčíte. Pokud jim tedy přiznáme nejenom legální, ale i morální právo vyjadřovat se k veřejnému dění, zároveň musíme počítat s tím, že občas řeknou něco, co se nám nebude líbit.
Pak samozřejmě máme možnost oponovat a kritizovat, ale nemůžeme po nich chtít, aby se kolektivně držely vlastního kopyta a kušovaly, když se jim na establishmentu něco nezdá. Jejich hlas bývá potřeba. I kdyby k rozhodnutí měly dojít po poradě se svými právníky a manažery.
