Vlastně to cítíme všichni: výběr ministra spravedlnosti provázely personální omyly, dobře; to se může stát, ale co ztráta důstojnosti? Zdá se, že spravedlnost - přístup k ní, úcta, respekt, to vše tak trochu mizí; úterní jmenování soudců prezidentem se trapně po měsíce odsouvalo kvůli osobní nevraživosti - prezident si tak přes spravedlnost a budoucí soudce (bez jmenování se nemohou ujmout funkce) vyřizoval své účty s předchozím ministrem, co si asi tak začínající soudci o tom myslí? Co si o tom myslí ti obyčejní lidé, kteří zoufale čekají na verdikt a je to pro ně existenční záležitost?
Ale ve hře je jakási méně hmatatelná věc: elementární úcta k právu, k času, k člověku, o kterém je rozhodováno, a k tomu, který rozhoduje o osudech jiných. Jsou bezpochyby situace, kdy pro člověka je soudce důležitější než prezident, než ministr, ale cítíme, že dnes jsou právě soudce a spravedlnost obecně v tom všem přetahování až někde na konci, vzadu, vlastně o ně jako by vůbec nešlo. Nakonec jmenování soudců proběhlo kvůli zmatkům po rychlém konci Taťány Malé bez účasti ministra a soudci museli na Hradě poslouchat hloupé řeči o tom, že novináři jsou jako vosy (o chybějící úctě prezidenta k téhle profesi už ani netřeba se zmiňovat). Ale spravedlnost je přece jen víc než jeden z ministerských resortů: v minulosti stáli v jeho čele takové osobnosti jako Otakar Motejl, Pavel Rychetský, Karel Čermák nebo nedávno zesnulá Dagmar Burešová, jejíž úžasný životní příběh jsme si připomněli.
Byli jsme svědky krátké epizody, kdy se zdálo, že ministerstvo spravedlnosti bude řídit premiér Babiš. Když se rozhodl jinak, všichni čekali, co řekne. Například mohl říct: "Vzhledem k mému trestnímu stíhání to nejde." Nebo: "Nemohu se měřit s osobnostmi, které na tomto postu byly přede mnou…" Ale on to vysvětlil tím, že nechce poslouchat "blbé kecy opozice". Jaká je v tomhle podivném výroku úcta k právu, spravedlnosti, jaká je v tom důstojnost?
Nejde jen o události poslední doby; soudnictví stále nemá samosprávu - léta se o nejvyšší radě soudnictví nebo její obdobě jen diskutuje, protože na pořadu dne jsou "důležitější věci". Zdá se, že současný systém zatím funguje, ale je křehký a může se ukázat, že je křehký příliš, paradoxně na první pohled může vypadat v jistém směru dokonce méně odolný než například v sousedním Polsku; a vidíme, jaké zmatky se tam odehrávají.
Justice nabízela cestu k prosazování mnoha správných věcí a lepšímu fungování celé společnosti už od časů monarchie: také T. G. Masaryk přesně tohle pochopil a v Rakousku-Uhersku se zapojil do řady soudních sporů, které mu pomohly dobýt politické cíle: prostě tam, kde je vůle hledat spravedlnost, tam je velká šance, že se jí doberete. Ale tam, kde je spravedlnost na obtíž… A záleží i na tom, co je vidět: aby ta spravedlnost byla na očích, aby byla v centru dění a měla i svou očividnou důstojnost. "Nahoře trůnil předseda soudu, vtělená spravedlnost, strašně důstojný a skoro kněžský v tom černém taláru," psal v jedné své povídce Karel Čapek o prvorepublikovém soudním líčení.
Důstojnost je i v tom, kam si pro tu spravedlnost chodíte: za monarchie se stavěly soudní budovy v centrech měst a byly jejich dominantami: v Praze na Karlově náměstí, v Brně přímo na okružní třídě, obdobě vídeňského Ringu. Ústavní soudce Vojtěch Cepl (dnes již na věčnosti) rád připomínal, že ty nejdůstojnější veřejné budovy v amerických městech jsou budovy soudů. Ale platí to i opačně: vzpomeňte, kdy jste viděli ve zpravodajství záběry ze soudních líčení někde v Rusku: všimli jste si, jak je to prostředí nedůstojné? Možná opravdu existuje mezi prostředím, kde se soudí, a šancí dobrat se spravedlnosti jistá souvislost, i když záruky na to asi nebudou.
Ale zdá se, že i my v Česku jsme při výstavbě nových soudních budov rezignovali na jejich viditelné vnější poselství: na to, aby všichni měli na očích, že o spravedlnost tady někdo pečuje. Nová nepěkná a drahá budova soudu v Brně stojí daleko od centra a musíte k ní složitě autem. Nová budova soudu v Ústí nad Labem bude na periferii, kde by mohlo stát cokoliv - od továrny po hypermarket. Nová budova soudu ve Zlíně stojí na výpadovce vedle autosalonu. Navíc tu soudní budovu na první pohled ani nepoznáte; důstojněji už vypadá nedaleké sídlo Výzkumného ústavu gumárenské a plastikářské technologie, dnes Institutu pro testování a certifikaci. Doufejme, že ti, kteří spravedlnost hledají, si ty domy nepopletou.
