reklama
 
 
  • Karel Hvížďala

Odložit volby by bylo neštěstí, Okamura má smůlu

5. 1. 2013 13:25
Kdyby dal Ústavní soud za pravdu Okamurovi, zasáhl by do práv ostatních kandidátů

„Chladný jazyk práva představuje jedinou možnost, jak vzdorovat vzedmutým emocím a dojít ke klidnému a čitelnému věcnému řešení vzniklé situace," píše v komentáři pro Aktuálně.cz k rozhodnutí Ústavního soudu uskutečnit prezidentskou volbu v řádném termínu spisovatel a publicista Karel Hvížďala.

Ústavní soud jednomyslně v pátek 4. ledna 2013 v jedenáct hodin rozhodl po dvouhodinovém jednání o tom, že se prezidentská volba uskuteční v řádném termínu 11. a 12. ledna 2013. Tedy nevyhověl šestadvacetistránkové žádosti (s osmnácti přílohami) senátora a neregistrovaného prezidentského kandidáta Tomia Okamury, který žádal o odklad voleb a dále o zrušení části Ústavy, která se týká přímé volby, i prováděcího zákona, a stejně tak nevyhověl dalším třem stěžovatelům na způsob výběru kandidátů.

Tím dal najevo, že přes veškeré chyby prováděcí zákon není zákon protiústavní, a když poměřoval zájem na průběhu voleb, tedy zájem společnosti, se zájmem na ochranu práv vyřazeného kandidáta, převážil u třináctičlenného senátu názor, že první zájem má větší váhu, protože poškození jména republiky by vyvoláním možné ústavní krize bylo horší. Zároveň, kdyby dal za pravdu senátoru Okamurovi, jak poukázala advokátka Hana Marvanová, zasáhl by do práv kandidátů, kteří již s volbami počítají a kteří do kampaně investovali nejen čas, ale i peníze - a takových kandidátů je devět, stěžovatel je pouze jeden.

Ústavní soud měl minimálně tři možnosti: Smést stížnost se stolu, ale to po předběžných vyjádřeních Pavla Rychetského o tom, že stížnost pana Okamury nelze rychle odmítnout, protože je fundovaná a rozhodně není frivolní, bylo málo pravděpodobné.

Za druhé mohl předběžným opatřením volby odložit, ale to je tak mimořádný prostředek, že se dalo očekávat, že k němu poté, co tak učinil již v roce 2009, podruhé v tak krátké době nesáhne. Plénum by čekalo mnohaměsíční jednání, což by znamenalo, že po tu dobu nebudeme mít prezidenta.

Za třetí měl možnost prohlásit za protiústavní samotnou volbu, protože by proběhla podle protiústavního zákona, ale tím by vyvolal ústavní krizi. Pan Okamura totiž tvrdil, že podle Ústavy lze u nás činit politické volby buď přímo, nebo nepřímo, ale nikdy ne zároveň. Jinými slovy, že nelze mít některé volby nepřímé a jiné přímé. Že by dal tedy soud za pravdu stěžovateli v tomto bodě, bylo rovněž málo pravděpodobné, protože takhle to funguje i v Polsku, na Slovensku a i třeba v Rakousku, jmenujeme-li jen sousední země, a v rozporu s naší Ústavou to není.

V principu tedy rozsudek dle Jiřího Přibáně, právního filozofa a sociologa z univerzity v Cardiffu, kde je jedna z nejprestižnějších těchto kateder na světě, znamená, že „legitimita volby není zpochybněna a že i když soud některé části zákona může zrušit, retroaktivně by tento nález neznamenal protiústavnost voleb. Ukazuje se tu rozdíl mezi volbou jako takovou a  zákonem, který upravuje její průběh. Zatímco jednotlivá ustanovení zákona mohou být i později soudem zrušena, volba jako taková nikoliv."

Podle profesora Přibáně je to správný postup zvláště za situace, kdy by mohla padnout vláda, protože sociální demokraté chtějí iniciovat v brzké době hlasování o její důvěře. Kdyby nebyl v zemi prezident (Václavu Klausovi končí mandát 7. března 2013) a současně byl v demisi premiér, na kterého přechází značná část prezidentských kompetencí, šlo by o ústavní krizi.

Senátor Okamura jako kandidát nepřipuštěný k volbě, protože podle ministerstva vnitra jeho petiční archy měly více chyb, než připouští prováděcí zákon, zároveň žádal mimo jiné o zrušení ústavní podmínky 50 000 podporovatelů pro kandidáty a několika pasáží v prováděcím zákoně. Konkrétně jde o dva paragrafy, které upravují náležitosti kandidátních listin a podmínky jejich registrace. Dále navrhuje zrušit dvoudenní lhůtu pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí ministerstva vnitra a zpochybňuje ministerskou vyhlášku o provedení volby, tedy zejména způsob ověřování podpisů petentů.

Dvoudenní lhůta na odvolání je evidentně nesmyslná, na to, jakož i na řadu dalších věcí, již upozorňoval předsedu vlády i šéfy obou ústavně-právních výborů právě předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v dopise dne 9. února 2012, a proto lze předpokládat, že tyto věci Ústavní soud zruší. Za špatné znění zákona je přímo odpovědné ministerstvo vnitra a legislativní rada vlády, tedy Karolína Peake.

Otázka počtu sebraných podpisů podporovatelů na petičních listinách a jejich ověřování představuje problém složitější. Vlastně jde o velice závažný moment: buď soud uzná, že počet hlasů, které získali ti senátoři a poslanci, kteří podporují svého stranického kandidáta na prezidenta, při svém zvolení v součtu je ekvivalentní s počtem podpisů na petičních arších, které sebrali ostatní kandidáti, a proto, že tak vysoké číslo podporovatelů je oprávněné, nebo bude vycházet z jiné logiky a přepracovaný zákon později počty sníží, čímž by usnadnil i kontrolu podpisů nebo ji dokonce jako v Rakousku nechá třeba na úřednících pošt či jiných státních úřadů.

Připomeňme ještě jednou, že v Rakousku stačí kandidátům šest tisíc podpisů, na Slovensku patnáct tisíc a ve čtyřikrát větším Polsku je to sto tisíc podpisů.

Jiný názor má profesor Gerloch z Právnické fakulty UK, který říká: „Do Senátu může kandidovat ten, kdo získal tisíc podpisů občanů v příslušném volebním obvodu. Máme 81 volebních obvodů do Senátu, takže to by bylo 81 tisíc podpisů, pokud bychom to vzali analogicky, protože tady se jedná o celostátní záležitost." Jiní právnici, s kterými jsem hovořil, vycházejí z analogie s Polskem a tvrdí, že je-li Poláků 40 milionů a nás jen deset, stačilo by v Česku pouze 25 tisíc podpisů.

Přesto, že prováděcí zákon není dle nálezu Ústavního soudu v rozporu s Ústavou a volba nebude napadnutelná, podle bývalé ústavní soudkyně a nyní senátorky Elišky Wagnerové je možné, že bude zpochybnitelná.

Což ukazuje na to, že stále nejsme schopni rozlišovat mezi volbou jako takovou a zákonem: to zatím dokázal jen Ústavní soud, který je politický (v tom smyslu, že zasahuje do moci výkonné i zákonodárné) a my bychom ho měli respektovat. Rozhodně bychom neměli podléhat expresivnímu jazyku pana senátora Okamury, který hovoří o paskvilu a konspiračních teoriích.

Chladný jazyk práva představuje jedinou možnost, jak vzdorovat vzedmutým emocím a dojít ke klidnému a čitelnému věcnému řešení vzniklé situace. Tomu by se měli podřídit hlavně politici: senátoři, poslanci a vládní úředníci včetně prezidenta.

Názory Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:


autor: Karel Hvížďala | 5. 1. 2013 13:25

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama