David Klimeš David Klimeš | Komentáře
18. 11. 2019 11:45

Ohlížení máme za sebou, teď je čas na rande s budoucností

Vědět, co nechceme, nestačí. "Svobodu od" už máme, chybí nám ale "svoboda k" - smysluplná vize, jak dosáhnout toho, aby nám i našim dětem bylo "líp".
Budoucnost je teď. Jeden ze studentských transparentů z okupační stávky na FF UK 13. listopadu 2019.
Budoucnost je teď. Jeden ze studentských transparentů z okupační stávky na FF UK 13. listopadu 2019. | Foto: ČTK/Deml Ondřej

Doznívající oslavy pádu komunismu nejlépe vystihuje známý verš skupiny Lucie: "Už se nechcem nikdy vracet / tam kde nám bylo mizerně." Mnohé z toho, co v minulých dnech zaznělo, bylo vlastně jen jeho opakováním - odsudkem čtyřicetileté vlády jedné strany, kterou se nám před třiceti roky podařilo ukončit.

Ještě více projevů ale bylo remakem citovaného verše na současné poměry: vyjadřovaly silnou nevoli vůči aktuálnímu vládnímu establishmentu.

Jen odmítání ale nestačí, pokud s ním nejde ruku v ruce plán, jak společnost proměnit v úspěšnou, prosperující a soudržnou. Bude-li chybět, začnou mnozí z nás dříve či později dávat opět přednost staré známé mizerii, protože ta jediná slibuje jakousi stabilitu. A při přiměřeně ohnutém hřbetu i nějaké ty jistoty.

Společnost zkrátka ovládá starý cestovatelský instinkt: ztratíš-li směr a nevíš kudy dál, vrať se zpátky.

V pohodlí autoritářství a konformity

Pokud se od veršů rockové Lucie přesuneme k něčemu hutnějšímu, pasuje na naši situaci perfektně typologie vypracovaná německým humanistou Erichem Frommem. Ten v knize Strach ze svobody (nedávno mimochodem opět vyšla česky) rozlišuje dvě její podoby. Negativní, díky níž se člověk zbavuje přítěže - osvobozuje se "od". A pozitivně formulovanou, která mu pak umožňuje odhodlat se "k" činu.

Řečeno s Frommem, představuje první typ svobody vzepření se dusivým poměrům a vytržení ze stavu, který nás limituje. Ten druhý je pak pozitivním programem, díky němuž se vytržený (osvobozený) člověk má opět jak spojit s ostatními, s okolním světem. Pokud se mu to nepodaří, hrozí pouhé vytržení z okovů skončit havárií.

Takový člověk se - varuje Fromm - ocitá sám. A samota je poukázkou na nejistotu, z níž pramení strach. V takové situaci se pak osamělý jedinec v lepším případě přestává ptát, co chce a touží raději bezpečně splynout s okolím, stát se konformním. V případě horším člověk ochromený strachem rád vymění nepřeberné množství možností a svobodu za jistotu. Tedy za pocit, jejž umějí zpravidla nejzručněji obsluhovat populisté a autoritáři.

Chceme-li se třicet let po pádu komunismu držet mezi úspěšnými, nevystačíme si už jen s připomínkami, kam se nechceme vracet. Potřebujeme se především ptát, kam chceme jít. A tuto cestu do budoucnosti formulovat tak, aby byla přitažlivá pro co největší část společnosti.

Nepotřebujeme revoluci, ale program

Stará Frommova analýza má v našich poměrech co říci i těm, kdo autoritářské a konformistické prvky naší aktuální politiky kritizují. Nelítostně totiž popisuje iluzi individuality: falešně konejšivý pocit, který zaplavuje ty, kdo se rozhodnou otevřeně deklarovat odpor proti vládnoucí autoritě. "Právo vyjadřovat své myšlenky má význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít," nebere si servítky Fromm.

Jsou ale ti, kdo dnes oprávněně kritizují vládnoucí autoritáře, vůbec schopni nějakých nosných myšlenek? Nabízí opozice nějakou smysluplnou a propracovanou představu úspěšné budoucnosti pro širokou veřejnost?

Při pohledu na výsledky jejího snažení to spíše vypadá, jako by byla lapena v gravitačním poli silných vůdců, kteří si podmanili Česko. Nenabízí momentálně nic, co by voliče dokázalo přesvědčit, že ví, kudy vede cesta k prosperitě. Proto - nikoli kvůli vládnoucím autoritářům - se jí nedaří. Na vině je její politická nedostačivost.

Třicáté výročí sametové revoluce u různých opozičníků evokovalo tehdejší atmosféru ostrého společenského zlomu. Padala ultimáta a nejrůznější proroctví. Ideje se ovšem mohou stát mocnými silami jen tou měrou, do jaké odpovídají lidským potřebám převládajícím v dané době - abychom opět připomněli Frommova slova.

Ne, dnes opravdu nepotřebujeme žádnou další revoluci, podobnou té z roku 1989. Můžeme svobodně volit, svobodně debatovat, svobodně se sdružovat. Jakkoliv autoritářství a korporativismus společnost pomalu rozežírají, nemá teď smysl klást důraz na "svobodu od". Potřebujeme nalézt "svobodu k" - konkrétní a smysluplný reformní program, který nabídne dobré vyhlídky všem částem české společnosti.
Pracovat na něm je prvořadou povinností opozičních stran sponzorovaných desítkami milionů ze státního rozpočtu. Přiložit ruku k dílu by ale měla i akademická sféra a svůj díl práce mohou moderací veřejné debaty odvést také konstruktivnější média.

Překonat strach z pravdy

K výročí pádu komunismu samozřejmě jako nejvýraznější symbol patří Václav Havel. Je ale zajímavé, jak se tento inspirativní autor tolika nadčasových a nejednoznačných textů s nástupem aktuálního autoritářství proměnil na manifestacích v pouhou sérii fotek a hesel bez patřičného kontextu.

Přitom by se nyní připomínka jeho myšlenek z let 89/90 tak moc hodila. Při projevu v rakouském Salzburgu v roce 1990 už jako prezident například mluvil zcela konkrétně o tom, o čem Erich Fromm teoretizoval několik desítek let před ním. O strachu z čerstvě nabyté svobody, o "strachu, že na své úkoly nebudeme stačit, strachu z vlastní nedostatečnosti, tedy strachu z nás samotných".

Václav Havel při jednom ze svých projevů
Václav Havel při jednom ze svých projevů | Foto: ČTK/Hejzlar Jaroslav

Situaci tehdy připodobnil k Sisyfovi, který tlačí obří kámen na kopec a vůbec si nedokáže představit, co by nastalo, kdyby se mu jednou nesvalil zpět a on přece jen uspěl. Také tlačíme kámen nahoru, ale vůbec si nedokážeme představit, jak by vypadala politika den po odchodu autoritářů. Opoziční nabídka není v tuto chvíli ani sjednocená, ani důvěryhodná a mnohdy ani smysluplná.

S Frommem řečeno, Havel se obával, zda v sobě najdeme dostatečnou vůli ke "svobodě k". Obával se, ale nebál. Připomínal, že strach není jen negativní emocí. Že strach z porážky nás může motivovat k vítězství, strach z budoucnosti zase přimět k tomu, abychom se o ni intenzivněji starali.

Pohledem generála po bitvě byla v roce 1990 Havlova úvaha o strachu až moc pochybovačná - tehdejší touha po lepším příštím byla v Československu extrémně silná a nemohla nakonec nebýt pozitivní.

O devětadvacet let později ale těžko hledat lepší popis situace. Hlasitě se ujišťujeme, k čemu se už rozhodně nechceme vracet, nabídka budoucnosti ale absentuje. "Svoboda k" degenerovala buď na billboardové heslo, že "bude líp", nebo chybí zcela.

Na konci salzburského projevu Václav Havel apeloval, že je třeba se zbavit strachu ze lží, ale i strachu z pravdy. Velká část společnosti v minulých dnech ukázala, že se nebojí postavit lžím dneška. Je to skvělá zpráva. Potřebujeme ale překonat také strach z pravdy. A ta je taková, že lepší příští může vzniknout jen kolem promyšleného konsenzu ekonomických a sociálních reforem, které udrží při životě tuto republiku nejen pro nás, ale i pro naše děti.

Jakmile tento strach z pravdy překonáme, jakmile se začneme soustředit nikoli na to, co má zmizet, ale co by mělo nastat, budeme se moci bez obav vypravit na rande s úspěšnou budoucností.

Hnutí SPD se v Sudetech stalo protestem mladších ročníků. A nyní se o tuto základnu opřel i Miloš Zeman a vyhrál, říká David Klimeš v DVTV Apel. | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 37 minutami

Kouč italských mistrů světa Lippi ukončil kariéru

Strůjce italského triumfu na fotbalovém mistrovství světa v roce 2006 Marcello Lippi ukončil trenérskou kariéru. Naposledy vedl do loňského listopadu reprezentaci Číny, ale další angažmá už hledat nebude. Jinou práci ve fotbalovém prostředí nicméně dvaasedmdesátiletý uznávaný kouč nevyloučil.

"Co se týče trenérského řemesla, tak s tím je definitivně konec. Skutečně," řekl Lippi pro RadioSportiva. "Stačilo to. Možná bych mohl být užitečný v jiné funkci, uvidíme. Do jara ale nic," dodal kouč, který s Italy slavil zlato před 14 lety na MS v Německu.

Lippi do roku 2010 působil výhradně v rodné Itálii. S Juventusem získal pětkrát domácí titul a vyhrál i Ligu mistrů. Po odchodu do Číny ovládl tamní soutěž s klubem Kuang-čou a následně neodolal lukrativní nabídce převzít čínský národní tým. Druhé angažmá u něj však ukončil už po čtyřech soutěžních zápasech.

Další zprávy