Olympiáda. První od té doby, co světem zatřásla ekonomická krize. Zapomeňte na problémy. Televizní masopust začíná.
Neexistuje jiná událost, která by si obrazovku podmanila s takovou vervou. Na ČT4 non-stop, na ČT2 od šesti večer do půl desáté ráno. Všichni ti intelektuálové z cukavých upoutávek na druhý kanál si teď musí najít nějaký "jiný prostor". Anebo splynout s davem v prostoru lyží, bruslí, emocí a komerce.
Čtěte také: Olympijský speciál Aktuálně.cz.
Je pozornost, dopřávaná olympijským hrám, zasloužená?
Samozřejmě, že ne. My televizní koncesionáři nepotřebujeme osmnáct komentátorů na druhém konci světa, nepotřebujeme přenosy z ženského hokeje a skeletonu. Jsou důležitější věci, dokonce důležitější než rozpoložení našich favoritů. Dobré informace máme mít hlavně o tom, na čem záleží. Třeba o tom, jak volit.
Samozřejmě, že ano. Olympiáda si mediální oslavu vynucuje právem. Protože se najde dostatek lidí, které všichni ti krásní mladí závodníci zajímají. A dostatek firem, které ten zájem umějí proměnit na peníze. A navíc, je čas masopustu, karnevalu. Tváře pomalované vlaječkami, skáčeme všichni.
Blanické rytířky
Co potřebujeme, jsou hrdinové. A rozptýlení. A vzrušení. A dojetí. Venku už druhý měsíc mrzne, politikům nevěří dvě třetiny národa, jsou na to průzkumy. Zemi vládnou papaláši, korupčníci a mlátičky. A do toho, jako Johanka z Arku: Zlatá Martina! A statečná Nikola! Velkolepé.
Vzpomeňme si: Nagano se před dvanácti lety odehrávalo v až nápadně podobných kulisách. Panovala blbá nálada a hnusné počasí. Taky jsme měli úřednickou vládu, partaje troubily do voleb a tehdejší parlament nebyl lepší než ten dnešní. Co si z toho pamatujeme? Nejspíš nic, a proč taky, tehdy jsme přece otevřeli zlatou bránu olympijského turnaje… Přepsali dějiny.
Chceme zlato s příběhem
Očekávání jsou letos vysoká, stejně jako riziko, že se změní v deziluzi. Zklamání hrozí hlavně fanouškům, obratní sponzoři si s ním poradí lépe. Těm vlastně stačí už teď vybuzený zájem.
Před minulou olympiádou výzkumníci zjistili, že 63 procent Čechů věří ve zlatou medaili Kateřiny Neumannové. Stejný je i teď podíl optimistů v případě Martiny Sáblíkové.
Katka (ano, tehdy ještě tiskem zvaná takto familiérně, liberecká stamilionová katastrofa byla ještě daleko) pak opravdu vyhrála a malá Lucinka jí za cílem padla do náruče. Ať se Martina bude snažit sebevíc, tohle nepřekoná. Nejde jen o vítězství, ale o příběh vítězství. Ovšem i pouhé slzy na stupních vítězů bychom brali, to je jasné.
Skoro polovina Čechů před čtyřmi lety hádala, že zlato přivezou hokejisté nebo Jakub Janda. Čtvrtina věřila Aleši Valentovi. Jágr a spol. pak vyválčili bronz, Janda byl na velkém můstku desátý a Valenta, omezený zraněným kolenem, se ani neprotočil z kvalifikace. Na konci jsme i tak měli čtyři medaile a v pořadí zemí jsme byli patnáctí, za velmocí Čínou… Jestli ve Vancouveru chceme ještě víc, nemáme trochu velké oči?
Neztrácejte naději
Mluvčí supermarketů Albert oznámil, že v posledních dnech stoupá poptávka po zeleném čaji, kávě, energetických nápojích a čokoládě. Protože „Češi především řeší, jak u nočních a ranních přenosů vydržet a neusnout." Češi ve skutečnosti řeší leccos, jen o olympiádě to tak nevypadá.
Proto preventivně navrhujeme: Když vyhrajeme, myslete na ty, co jim zrovna shořel barák. Místo kultu mládí přispějte na hospic. A jestli Bauer promaže a hokejisté skončí bez medaile, nezoufejte si a nevěřte médiím - pořád se přece najdou věci, pro které stojí za to žít. Vždyť je před námi celé play-off ou tů extraligy.
