Už v Praze je hnusně. Pršosněží. Na Nuseláku pneumatiky občas zaberou do prázdna. Normálně už bych hodil zpátečku, ale musím jet dál. Marně se snažím vypudit z hlavy pohled na pochmurné šedé pruhy megastaveb, které po pravé straně krášlí Chodov.
Na kilometru 4 beru benzin a červenožlutá fasáda fastfoodu mě láká, abych něco slupnul. Hlavou mi letí, že dát název rychlýmu občerstvení fastfood, když "fast" může znamenat půst, je taková pěkná nechtěná blbá sranda.
Infobox
I nejrychlejší automobily F1 mají zpětné zrcátko. Jsou to vozy určené k tomu, aby se co nejrychleji hnaly vpřed.
Ale i při takové jízdě je důležité mít možnost se ohlédnout. Vědět, co rychle jedoucí vůz minul. Pro dobře zvládnutou jízdu to je nutné. Ohlédnutí rychlost neubere.
Podobné to je i s náměty k přemýšlení. Některé problémy by neměly zapadnout, i když každodenní shon produkuje stále nové a nové zprávy. Je užitečné si některé věci připomínat bez ohledu na rychlost dalších informací, které proudí okolo.
Proto vám, vážení čtenáři, chceme kromě aktuálních komentářů nabízet i témata, na která se by se nemělo zapomenout - protože jejich aktuálnost je dlouhodobá.
Věříme, že vám pohled do zpětného zrcátka pomůže při jízdě vpřed.
Po chvíli najíždím zpátky na dálnici a hned mě málem sejme italský autobusák, který to mydlí hodně přes limit. To mě vyprudí. Šroubuju otáčky turbodieselu na 4300, prosvítím ho dálkovýma a okýnkem se mu snažím ukázat, že je idiot. Přes vyjeté koleje v asfaltu to se mnou však hustě smýkne a málem jdu do svodidel. Sotva to vyrovnám, už mi za zadkem visí červený Mercedes. Jeho klakson a blikání neurvale naznačuje ať vypadnu, což mu následně plním. Nápis "kompressor" na jeho kufru mi přezíravě vytírá zrak a je pryč.
Vjíždím na Vysočinu a nastává peklo. Hned tři kamióny se sunou po rozbředlém sněhu vedle sebe a jejich mnohatunové nápravy od sebe dělí sotva pár centimetrů. Žádný z nich nedodržuje maximálku 80 km, která jim zdobí honosné a pevné zádě. Sundávám nohu z plynu a dávám si za nima pauzu. Zprava mě náhle stopadesátkou předjíždí zuřící chlápek v Touaregu. Doslova soptí vzteky a lepí se decimetr přede mě za prostřední kamion. Raději přibrzdím a vypínám rádio. Ze vzduchu se před nás rychle snáší hezkej strakatej malér.
V protisměru proběhla hromadná bouračka - tři osobáky, dodávka a kamión. Za nima kilometrová kolona, která stále roste. Kolem rozbitých aut postávají lidé. Kouří a telefonují.
Pozoruju svý ruce na volantu a vidím, že se chvějí...
Horor pokračuje až k Brnu, kde sjíždím na okresku.
Do cíle cesty mi zbývá už jen pár kilometrů. Přemýšlím, jestli jsem v životě udělal něco správnýho. Nevím. Musím jet dál.
Čeká na mě můj syn.
Už brzy začne platit nový předpis o předjíždění kamiónů na dálnicích. Jsem zvědavej, jak se dopravní situace na dálnici smrti změní k lepšímu.
Po celou výše zmíněnou cestu jsem nezahlídl jedinýho policajta a neminulo mě jediný policejní auto.
U dopraváků prej nejsou lidi!#reklama
Kdy budou?
Autor je kreativní ředitel v agentuře Ogilvy a píše texty pro skupinu J.A.R.