reklama
 
 

Pane prezidente, víte, jak vypadají šťastné děti?

15. 1. 2015 13:00
Můj syn je šťastný i proto, že má paní učitelku, která ho dokázala začlenit mezi zdravé děti tak, že řada jeho spolužáků vůbec neví, že má autismus.

Znáte mého syna, pane prezidente? Devět let, kolem 130 centimetrů, třicet kilo, možná míň… Jezdí na kole, poslouchá muziku, uklízí jen tehdy, když ho k tomu máma donutí. Prostě třeťák. Třeťák, který – podle Vás – není šťastný. Chodí totiž do úplně běžné základní školy. Doktoři mu přitom ve čtyřech letech diagnostikovali autismus.

Kdybyste si otevřel některou z moudrých knih (což nepochybně často děláte), přečetl byste si, že autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Konkrétně „vrozená porucha některých mozkových funkcí“. Jasná definice. Ústav, speciální škola. Není co řešit, podle Vás… Všichni tak budou šťastnější. On i jeho spolužáci. Všichni, jak tvrdíte.

Představte si, že můj syn je teď tak šťastný, jako nikdy dřív nebyl. Chodí totiž do skvělé základní školy s osvíceným ředitelem a pedagogy. Do úplně obyčejné pražské základky, která řeší stejné problémy jako desítky dalších, jí podobných. 

Můj syn je šťastný i proto, že má paní učitelku, která ho dokázala začlenit mezi zdravé děti tak, že řada jeho spolužáků vůbec neví, že má autismus. Jen jim přijde divné, že jim ráno v šatně neříká „ahoj“, ale „dobré ráno, milé děti“. Že chce pořád chodit za ruku s jednou kamarádkou. Že na školní chodbě občas objímá paní učitelky. Nebo že zpívá v tramvaji nahlas státní hymnu.

Stejně divné jim připadá, že umí nazpaměť celé kapitoly z knih. Že je vždycky se vším první hotov. Že příklady z matematiky – řečeno s trochou nadsázky, samozřejmě - spočítá dřív, než je paní učitelka stihne dopsat na tabuli. A představte si: má je skoro pokaždé správně, pane prezidente.

Výroky, jako je ten Váš z rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí, pro mě nejsou nové. Naopak, slyšela jsem je už mockrát. Třeba tenkrát, když jsem obtelefonovávala mateřské školy v našem obvodě a žádala je, zda by syna přijaly alespoň na zkoušku. Dostala jsem sedm odmítavých odpovědí, vždycky s dovětkem „nezlobte se“. A to měl tenkrát v papírech jen „disharmonický vývoj s podezřením na autismus“.

Nebo tehdy, o dva roky později v jedné pražské základní umělecké škole. Dodnes si vybavuji větu paní zástupkyně. „My tady nejsme sociální ústav,“ řekla, když jsem žádala o přijetí na hudební obor, jakýkoliv. A pak znovu ono „nezlobte se“…

Upřímně: chvíli jsem se tenkrát zlobila, ale přešlo mě to. Našli jsme totiž jinou základní uměleckou školu. Náš syn tam dnes chodí na klavír. Tamní pedagogové nás dokonce přesvědčili, že by měl zkusit i sólový zpěv, protože prý (což já osobně neumím posoudit) má absolutní hudební sluch. Čeká ho první koncert, představte si. A ta škola přitom není sociální ústav, pane prezidente.

Víc jsem se zlobila, když mého syna odmítli vzít v sídlištní základní škole, kam nastoupil do 1. třídy, do družiny. „Děti s tak těžkým postižením jsme tu ještě nikdy neměli,“ znělo tehdy jejich zdůvodnění. Tečka.

Do té školy už rok nechodíme, našli jsme jinou, o které konečně můžu říkat, že je „naše“.  Že tam můj syn patří, že tam chodí rád, že tam rádi mají i „oni“ jeho.

Úplně nejvíc jsem se ale zlobila včera večer, pane prezidente. Když jsem si přečetla Vaši větu: „Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity“. Ne proto, jaká slova ta věta obsahuje. Ale proto, kdo je vyslovil. Prezident země, ve které žiju. Já, můj syn, celá moje rodina.

Vy znáte mého syna, pane prezidente? Jste si opravdu jistý, že by byl „mezi svými“ šťastnější? A kdo vlastně jsou „ti jeho“? Někdy se stavte. U nás, ve škole, v hudebce… moc ráda Vás seznámím.

autor: Zuzana Kleknerová | 15. 1. 2015 13:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama