reklama
 
 

Papež vyhlásil desatero antikonzumní revoluce. Provokuje

8. 8. 2014 8:00
Komentář Martina Fendrycha: Na konci července dal papež František rozhovor venezuelskému listu Viva. Nabídl v něm návod na blaženější život. Jeho „desatero“ spokojenosti vyvolalo nemalý ohlas.

Papež František, Jorge Mario Bergoglio, je provokatér. Je znám svou skromností, jež už sama o sobě u hlavy katolické církve překvapuje, dráždí, nesedí. Nedávno poskytl interview venezuelskému listu Viva (vyšlo 27. července). Popsal v něm, jak dosáhnout toho, aby lidé žili spokojeněji. Jeho „desatero“ nekonkuruje tomu biblickému. Je to prostý návod, jak žít, aby měl život smysl.

Papež se svým postojem naráží i v katolické církvi. Její špičky se mnohdy s papežovou skromností nejen neztotožňují, ale žijí opačně. Televizní stanice CNN na začátku srpna, možná i jako reakci na papežovo desatero, zveřejnila, jak vypadají rozmařilá obydlí nejbohatších amerických katolických arcibiskupů. Deset sídel, jejichž hodnota překračuje milion dolarů.

Františkův návod je naproti tomu tak obyčejný, že připomíná zahradníka Chance z filmu Byl jsem při tom (Being There). Nic, zdá se, nebrání tomu, aby se člověk cítil svobodněji. Potíž je v tom, že žijeme v době diktátorsky konzumní. Klade na nás úplně jiné požadavky. Stáváme se jejími vazaly. Papežův návod pak působí jako revoluce proti konzumu. Jako návod, jak z toho ven.

Jeho pravidla zní jen málo katolicky. První: Žij a nech žít. Jak nemisijní, neexpanzivní princip! Papež říká, že by se každý měl řídit touto zásadou, která mu připomíná italské úsloví Pohybuj se vpřed a to samé dovol i druhým.

K tomu můžeme skokem připojit deváté pravidlo: Respektujme víru druhých. František říká, že „Přivádění druhých na svou víru je ten nejškodlivější a paralyzující aspekt všech náboženství“. Tvrdí, že církev nemá lidi přemlouvat, aby byli křesťany, má je přitahovat.

Respekt k jiné víře, jiným postojům, ovšem vyžaduje jeden zásadní předpoklad, který Bergoglio zřejmě splňuje – vnitřní jistotu. Pokud člověk nevěří tomu, co sám hlásá, o to víc musí druhé nutit, aby s ním souhlasili. Zase je to u papeže postoj jakoby anti-misijní.

Jdi životem klidně

Druhé pravidlo: Dávej druhým sebe. - Moderní společnost stojí na stálé soutěži – musím být lepší, bohatší, úspěšnější než druzí. Neustále buduji sebe, svou kariéru, své jistoty. Ti druzí to musí vidět, musí to být hmatatelné. Na to, abych dával druhým „sebe“, nezbývá čas. A co to vlastně je, dávat sebe? Nejspíš svůj čas, své pohodlí, kus toho nejlepšího, co v sobě najdu.

Třetí princip: Životem jdi klidně. - Revoluce naruby. Klidný život je dnes vnímán skoro jako cosi potupného. Obdivován je život divoký, pestrý. Normální je dvakrát, třikrát se rozvést, měnit partnery. Psychologové, „životologové“ doporučují často střídat zaměstnání. Oblíbené heslo: Změna je život. A najednou tu katolická celebrita navádí, ať člověk v životě postupuje klidně. Zase provokace, zas stojí na hlavě. Co je to za papeže?

Papež František říká, že „Přivádění druhých na svou víru je ten nejškodlivější a paralyzující aspekt všech náboženství“.

Klidný život přirovnává ke kaluži. Dává ji do protikladu k rychle tekoucí řece. Louže v sobě obsahuje pohyb doprovázený laskavostí, pokorou a klidem. - Laskavost, pokora a klid – dnes téměř tři antiideály. Představte si, jak se muži baví, čeho by chtěli dosáhnout, po čem touží, a jeden z nich řekne: „Toužím být laskavý, pokorný a klidný.“ Když si pak na chvíli odskočí, ti ostatní se mu budou zaručeně pošklebovat: „To je ale blbec.“

Čtvrtý papežův bod: Zdravě trávit volný čas. – František tím zjevně nemyslí potit se ve fitku. Nebo letět na Maledivy. Upozorňuje, že lidé už necítí radost z umění, ze čtení, z vlastních dětí. „S konzumem přichází úzkost a stres. Znemožňuje lidem zdravě trávit volný čas.“ Papež nabízí, aby si rodiče místo práce až do večera raději udělali čas na děti, aby si s nimi hráli. A ještě: „Rodiny by rovněž během společného stolování měly vypnout televizi. Televize sice je důležitý zdroj informací, při jídle lidem ale znemožňuje, aby spolu komunikovali.“

Tady svatý otec píchl do vosího hnízda. Klíčový nástroj konzumu je televize. Naučili jsme se ji pojídat neustále. Vypínat televizi? Tohle se nebude líbit. Tohle jde proti naší moderní přirozenosti. Čtvrtý princip by se dal přímo sebevražedně rozšířit: Aspoň u jídla nebudeš mít v ruce chytrý telefon. (To by bylo ještě horší, rouhavější, než chtít vypnout telku. Skrz mobil dnes „žijeme“ skutečně nejvíc. Mnozí z nás.)

Pátý bod: Neděle má být svátkem. - V neděli by lidé neměli chodit do práce. Je tu pro rodinu. – Třeba my, Češi, v neděli k smrti rádi nakupujeme. Vyjet si auťákem do nákupního centra, to považujeme za výdobytek. Za symbol polistopadové svobody. Výsledek? Neděli v nákupním středisku dokonale zabijeme. A papežův apel na rodinu? Mnohdy je vnímána jako přítěž, ne jako prostor, kde mám základní smysl, kde se mám vydávat. Taky proto rodiny tak často krachují, rozpadají se.

Stop negativitě. Cesta k blaženosti

Šesté přikázání: Hledejme nové cesty, jak pro mladé lidi vytvořit důstojná pracovní místa. – Jinak podle papeže hledají jiné cesty, uvíznou třeba v drogách. A co že je ta důstojnost? „... když domů přineseme jídlo za peníze, které jsme si vydělali.“

Za sedmé papež vyzývá: Respekt a starost o přírodu. Táže se: „Nepáchá lidstvo sebevraždu tím, jak bezohledně a tyransky zachází s přírodou?“ – Zase je to pohled od sebe ven, ze sebe do světa. Nesoustředit se jen na to momentálně moje, ale na okolí. Což je zásada nekonzumnosti.

Osmé pravidlo: Stop negativitě. - Nebuďme negativní. „Když mluvíme špatně o druhých, ukazuje to na naše nízké sebevědomí. Zdravé je umět se rychle přenést přes negativní věci.“ Pokud je člověk soustředěný na sebe, často propadá zmaru, nespokojenosti. Není blažený. Papežova předchozí pravidla vedou k cestě ven ze sebe. K blaženosti.

Deváté přikázání bylo již zmíněno na začátku, desáté, poslední, zní: Pracuj pro mír. „Žijeme v čase mnoha válek. Po míru musíme hlasitě křičet.“ – Válka se díky Ukrajině přiblížila i k nám. Přesto si cenu míru moc neuvědomujeme. Volat nahlas papež míní tak, že to máme dělat aktivně.

Ještě jednou zopakujme – nic z Františkova desatera není nijak extra těžké, nijak pekelně náročné. Je přece snazší méně pracovat a víc si hrát s dětmi. Méně vydělávat a neděli trávit s rodinou. Na chvíli vypnout bednu. Je snazší nikam se nehnat, věčně o všecko jak blázen nesoutěžit, být v klidu. Ale zároveň to už skoro neumíme. Dělat to je dnes revoluce.

autor: Martin Fendrych | 8. 8. 2014 8:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama