To jim sportovní veřejnost po určité době víceméně odpustila, protože Dukly měly vynikající hráče a skvěle tuto zemi reprezentovaly.
Nyní však poněkud sešly z očí i z mysli. A pokud se občas připomenou, nebývá to radostné. Naposledy se tak stalo minulý víkend.
Jihlavská Dukla slavila padesátiny, na zdejším zimním stadiónu legendární trenér Jaroslav Pitner křtil knihu o její historii, na led vkročili slavní hráči minulosti, hrál se zápas starých gard mezi domácími a Kometou Brno. Avšak jihlavské ikony - Jaroslava (63) a Jiřího (61) Holíkovy - diváci nespatřili.
Důvod? Urazili se. Před pár lety byli prý vyhozeni z VIP lóže. Jenomže ono je to trochu jinak.
Navštěvovali "vipku" i v dopoledních hodinách a využívali jejího pohostinství. Že to bylo trapné, nepochopili. Takže Holíkové uraženě nebyli u toho, když se na stadiónu vyvěšovala jejich jména. Někdejší rebel Jaroslav to pak ještě do televizní kamery okomentoval slovy ve smyslu dám možná klub k soudu za to, že bez mého svolení visí na stadiónu mé jméno. Tedy další trapas.
Oba bratři kritizují dnešní funkcionáře klubu za pád z extraligy, ale zapomínají, že před pár lety byli sami ve vedení a mohli se zasloužit o lepší jihlavské časy. Oni to však nedokázali. Přesněji řečeno, chybělo jim někdejší nasazení z ledu. Nutno objektivně dodat, že Jaroslav Holík přišel na hráčskou večeři až po telefonátu Jana Havla, ale rychle zase odešel. Jiří však zůstal doma. Nedostatek soudnosti i nadhledu, stupňování trapných nedorozumění, tak lze charakterizovat tento smutný příběh.
Dvanáct titulů (Holíkové byli u sedmi) je zřejmě jihlavská historická definitiva, protože dnes už jsou marketingové karty v našem sportu rozdány. Na Vysočině zřejmě fotbal vyhraje nad hokejem. Hokejisté hrají sice v I. národní lize stále za peníze, ale těch bude asi čím dál méně.
Pražská fotbalová Dukla, jež ve své bezmála šedesátileté historii získala jedenáct titulů mistra, neprožívá poslední roky nic mediálně výživného.
Ovšem, jak se to vezme. Pikantností je tu dost.
Na Julisce, kde kdysi nastupovali hráči Ajaxu či Evertonu, dnes vybíhají borci Ďáblic nebo Cholupic. Lítým bojům v přeboru Prahy, amatérské soutěži, přihlíží v obrovském hledišti někdy až dvacetihlavý hlouček nostalgických fanoušků s bubnem a vlajkami. Na VIP tribuně, zbudované kdysi na rozkaz ministra obrany Dzúra, se scházejí bývalí důstojníci, dnes penzisté. V klubovně, kde se občas slaví narozeniny někdejších velkých hráčů Dukly, je vše jako dříve: na stěnách fotografie a vlajky, na policích poháry.#reklama
Ale pozor! Všechny trofeje tu nejsou. Těmi nejslavnějšími se chlubí FK Marila Příbram. Bývalý majitel Dukly, obchodník s realitami Bohumil Ďuričko, prodal totiž pražský klub v roce 1997 do města uranu tamějšímu bossovi Jaroslavu Starkovi i s nejcennějšími poháry. Podnikatel Starka brzy Duklu Příbram přejmenoval na Marilu, podle kávové balírny. Trofeje Dukly si však ponechal, stejně jako její historii, takže bez uzardění tvrdí: Marila jedenáctkrát vyhrála ligu, její dres oblékali Novák, Masopust, Pluskal, Viktor, Vízek
Je to trapná legrace, nic jiného. Josefa Masopusta, nejlepšího hráče Evropy 1962, to sice hodně zlobí, ale nic s tím nenadělá. Takže máme další smutný příběh.
Po listopadu 1989 se mnohé bývalé praktiky vojenských klubů, jež předchozí režim protežoval, odsuzovaly. Pak nastalo pragmatické období s tvrzením, že značka Dukly má jistou historickou i marketingovou cenu.
Nyní to již neplatí. A za pár let budou nejspíš oba kdysi slavné kluby pouze pojmem ze sportovních dějin.
