Herec a dramatik Pavel Landovský zemřel po dlouhé nemoci v pátek 10. října 2014 večer ve svém domě v Kytíně u Prahy v 78 letech.
Přemýšlím-li ale hlouběji o titulku, který jsem tomuto textu dal, napadá mě, že ho musím důkladněji vysvětlit: Landovského inteligence byla přírodní, měl ji v genech, podědil ji po rodičích, sám byl ale nezkrotný živel, neukázněný, proto ho ze všech škol vyhazovali a učenost, která nevyvěrala z vnitřku člověka, mu připadala umělá: nevěřil jí. Považoval ji jen za naučenou pózu.
Vlastně tedy nešlo o křupanství, ale o temperamentní protest proti všemu umělému, nepřesvědčivému, čemu nevěřil, ale čeho naopak byl svět v době vládnoucí nenormality plný. Proto byl odevšad vyhazován a proto ho nakonec vyhodili i z Československé republiky. Nikdy nebyl emigrant, ale exulant. Říkal: "Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak jsem začal lidi bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se lidi smějou, to na mě působilo hojivě."
Jeho hrubost v posledních letech ale byla způsobena změnou psychiky po těžké nemoci, která mu nedovolila, aby vnitřní energii proměnil v jevištní mezilidské akce: zlobil se hlavně na sebe, že už nedokázal svůj pláč proměnit v humor - a kvůli tomu se dostával do křeče.
Znali jsme se od počátku šedesátých let, kdy mi ho představila jeho tehdejší žena Helena Albertová, později dramatička a divadelní historička: jeden čas ředitelovala Divadelní ústav v Praze. První rozhovor jsem s ním pořídil pro Mladý svět v roce 1969. Jmenoval se Hoď mi drát a bylo to v době jeho největší slávy: zářil ve filmech stejně jako na jevišti Činoherního klubu. Připomeňme alespoň jeho tehdejší nejznámější role v Gogolově Revizorovi, Čechovově Strýčku Váňovi a Rackovi a role ve filmech Soukromá vichřice, Svatba jako řemen, či Já, truchlivý Bůh nebo Utrpení mladého Boháčka. Naše povídání jsme tenkrát začali připomínkou jeho postavy v Soukromé vichřici, ve které představoval typického Čecha, který si lepí hnízdo, a já chtěl, aby mi řekl, jaký je Landovský v civilu, jak vidí sám sebe a proč si myslí, že tato role diváky tak zaujala. Odpověděl mi: "Podívej se, lidem jsem se třeba líbil a ta role se jim zdála ne proto, že taková je skutečnost, protože to by si mohli vzít za vzor třeba sousedovic kluka; já se domnívám, že aniž by si to diváci uvědomili, líbí se jim, že mezi mnou a tou rolí je jistá diference. Mezi mnou a mezi tím, jak já vypadám, je tady určitá diference. Lidem se vždycky líbí to, co nevědí, co je. Lidi chtějí podívanou, zážitek, který normálně nemůžou zažít, proto byla kdysi za první republiky taková vlna filmů z dalekých ostrovů atd. Nová česká filmová vlna, která se obrací ke všední skutečnosti, musí mít ovšem taky tohle dráždidlo a to je ta diference mezi skutečností a tím, kdo to říká... Ono se povídá, že člověk nemůže hrát chytřejšího, než je sám, to je možná pravda, ale já si osobně myslím, že daleko horší je hrát blbějšího, než jseš. To je hodně těžký. A málokdo to vydrží. Každej herec v takovýhle roli se strašně stydí a většinou si tam najde malinkej prostor, v kterým řekne, že von tak zlej není, a tím to celý skácí."
A takhle pojímat herectví je možné jen tehdy, když člověk divadlo nebere moc vážně, když ze sebe udělá bez studu něco jiného, než je, protože ví, že jinak je k nekoukání. To věděl Landovský od Jana Grossmana, který zdůrazňoval, že divadlo se musí dělat vážně, ale ne brát vážně, protože vážně se může brát jen skutečná činnost, třeba když švec dělá botu, truhlář stůl atd. Doktory divadla neměl rád, nevěřil jim: všechno, co říkali, měli jen naučené, což Pavlu Landovskému nikdy nestačilo. Bylo to pro něj málo. Byl jak houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých. Měl dobré oči a paměť pro situace.
Po základní škole se vyučil v Tesle nástrojařem pro tvářecí a řezné stroje, byl manuálně neobyčejně zručný. Po vyučení šel na průmyslovku. Na DAMU ho ale údajně pro nedostatek talentu nevzali, i když paní Fabiánová zřejmě jeho talent rozpoznala, protože mu pak na chodbě řekla, aby si z toho neúspěchu při přijímačkách nic nedělal a šel rovnou k divadlu. Nejspíš se lze domnívat, že ho nevzali kvůli energii a nezkrotnosti, která z něj vyzařovala: báli se ho, aby jim školu nerozštípal na třísky. Už tehdy se zařekl, že podruhé na půdu akademie vstoupí pouze jako profesor.
Člověk tím, co dělá, musí vždycky něco říct, ne tou hrou, ne tím textem, ale sám sebou, něco, co ví, co bezpečně ví, a když to nevíš, tak to nemůžeš říct, i kdybys byl sebegeniálnější. Chaplin všechno, co říkal, věděl, ten měl nahrabaný životní zkušenosti, který mohl do tý svý malý figurky dát, ale nikdy nic nehrál.
Ještě před vojnou začal jako elév v divadle v Teplicích, odtud putoval po základní službě do Šumperka, kde zrovna hostoval pražský režisér Josef Šmída, který založil legendární Divadlo 5. května, a ten ho během roku naučil základnímu hereckému řemeslu. Hrozně rád by se býval dostal do Divadla Na Zábradlí, ale tam se ho nejspíš taky báli jako na DAMU. Z té doby mu zůstalo celoživotní přátelství s Václavem Havlem. Ze Šumperka přešel na přímluvu Josefa Topola už blíž k Praze, do Pardubic, kde ho objevili v roce 1966 scénograf Luboš Hrůza s režisérem Ladislavem Smočkem, a hned ho angažovali v Činoherním klubu. Moc se jim líbil hlavně proto, že se nenechal od režiséra aranžovat a po jevišti se pohyboval s naprostou samozřejmostí jako po kuchyni, jak mu později řekli. V tomhle divadle vydržel do roku 1976 a v exilu hrál od roku 1979 až do začátku devadesátých let menší role v Burgtheatru ve Vídni.
V knize Soukromá vzpoura, kterou jsme spolu napsali v exilu v letech 1987 a 88, mi řekl: "Dneska se dělá divadlo tak, že na jevišti jsou čtyři lidi a předháněj se, kdo bude lepší, jenže to nejde, divadlo není fotbal. - Byl dobrej? Nebyl dobrej? Mně se víc líbí ten druhej. - To je přece úplná blbost. Tady máš nějakejch pět herců horších, pár lepších, ale hlavně skoro všichni hrajou, kdežto já vím, že až začnu hrát, tak toho nechám, protože vím, že už nemám co říct! Člověk tím, co dělá, musí vždycky něco říct, ne tou hrou, ne tím textem, ale sám sebou, něco, co ví, co bezpečně ví, a když to nevíš, tak to nemůžeš říct, i kdybys byl sebegeniálnější. Chaplin všechno, co říkal, věděl, ten měl nahrabaný životní zkušenosti, který mohl do tý svý malý figurky dát, ale nikdy nic nehrál. Herec vlastně není povolání, povolání je autor. Herec pomocí toho divadla, textu, převažuje svý životní zkušenosti a sděluje, aktualizuje věci už dávno napsaný, ale jak začne hrát, tak je konec! Ta blbost je už v tý větě: Zahrajte nám něco, pane! Proto vždycky všechno nechávám tak jako usínat, jsem sice vyzbrojenej, ale vycházím spíš z těch lidí, který jsou se mnou na jevišti, ty beru víc jako lidi než jako postavy a reaguju na ně. Když to není král, tak se k němu nemůžu chovat jako ke králi, to pak já jsem ten vůl, když on v sobě nenese téma krále, téma stáří, téma nenávisti, závisti... Když vleze na jeviště král, který není král, tak já se k němu musím chovat jako takovej, kterej ví, že on není král." Mimochodem, téhle knihy, ze které cituji, v druhém vydání Mladá fronta vydala v roce 1990 150 tisíc výtisků a byla během krátké doby vyprodaná. Ani po deseti letech Landovského nepřítomnosti na něj lidé nezapomněli.
Zřejmě právě v tom výše popsaném přístupu Pavla Landovského k divadlu je tajemství jeho obrovské herecké i dramatické přesvědčivosti. To je taky důvod, proč na něj všechna média v těchto dnech vzpomínají a proč na něj my diváci jistě také dlouho nezapomeneme, jako na něj nikdy nezapomenou lidé, kteří se s ním setkali. V umělém světě konce XX. století se Landovského opravdovost zapsala hluboko do našich duší: připomněla nám naši vlastní umělost, aniž nás přitom urazila.
