Po nedávném rozhodnutí o zbourání nákupního střediska Ještěd v centru Liberce přichází na řadu také zavedený pražský obchodní dům Máj (nyní Tesco), který dominuje nároží Národní třídy a Spálené ulice. Stavba byla realizována v letech 1972-1975 podle projektu autorského tria John Eisler, Miroslav Masák a Martin Rajniš, kteří se sympaticky pokusili vymanit ji z unifikujících výrazových tendencí stavebnictví normalizační éry.

Přestože soudobá oficiální kritika vnímala tehdejší stavby obchodních domů jako "jakési prostorové plakáty růstu životní úrovně socialistických zemí," dokázali jim jejich tvůrci mnohdy dodat tvarově nadčasovou vytříbenost, jež ve spojení s jásavou barevností detailů působila na zákazníky jako lákadlo a obrovský poutač.

Mašinismus na Národní třídě

Autoři Máje kladli důraz na přísné, odosobněné geometrické formy a materiálový souzvuk železobetonového skeletu, opláštěného plechem a skleněnými pásy. Výchozí představou jim byla architektura fungující jako mohutné soukolí dobře promazaného stroje. Designérsky orientovaným chápáním celého komplexu manifestovali tvůrci Máje svůj příklon k aktuálním tendencím soudobého západoevropského architektonického vývoje.

Mašinismu a nastupujícího stylu high-tech se dovolávala nejen barevně pojednaná potrubí vzduchotechniky zavěšená pod stropy obchodních pater, ale i nezbytný prvek jeřábu, ukotvený na střešních kolejnicích, který sloužil k čištění fasády.

Pražský Máj lze společně s několika málo časově blízkými stavbami tohoto městského architektonického žánru, který kromě libereckého Ještědu zastupují ještě pražský obchodní dům Kotva a dvojice obchodních domů značky Prior v Ústí nad Labem a v Pardubicích (projektované architektkou Ludmilou Žertovou), považovat za monumenty, které typickým a mimořádně výstižným způsobem zhmotňují dobovou společenskou atmosféru raného předkapitalistického konzumu.

Slon v porcelánu

V jednom ohledu se však Máj zásadně vymyká. Do centra Nového Města totiž záměrně vkročil trochu jako slon v porcelánu. Nesnažil se připodobnit kontextu svého historického prostředí drobnějším hmotovým rozčleněním. Naopak do něj dosedl nesmlouvavě a drze jako těžké a objemné těžítko. Pro své okolí se svými nesmírně nadsazenými proporcemi a nelidským měřítkem stal možná až příliš rušivým a obtěžujícím sousedem. Ale i v tomto ohledu můžeme budovu pokládat za užitečný experiment, který názorně ukazuje, kde jsou meze toho, co historické jádro naší metropole ještě snese.

Nemá smysl pochybovat o tom, že přes řadu částečných modernizačních inovací je tři desítky let starý obchodní dům použitelný pro moderní prodejní strategii jen s velkými provozními obtížemi. Podobně nevyhovuje dnešním standardům ani značně snížený práh zákaznického pohodlí. Architektonicky snad nejefektněji koncipovaný prostor komunikační haly s eskalátory, pronikající skrze více pater, puká v dobách návštěvnické špičky ve švech, zneprůchodňuje se (což je u komunikačního prostoru na pováženou) a svými dimenzemi již očividně nepostačuje nákupní horečce počátku třetího milénia.

Nikdo nemůže firmě Tesco upírat legitimní požadavek na skloubení účelného a efektivního provozu s náležitě příjemnou atmosférou prodejního prostředí. Nedávno pronesená mlhavá slova mluvčího Tesca Veselina Barlieva: "Podali jsme sice žádost o povolení demoličního výměru, určitě ale nechceme obchodní dům zbořit. Máme v plánu budovu jen důkladně rekonstruovat," ovšem vyvolávají nepříjemné obavy, není-li o osudu této významné pražské moderní stavby již dávno rozhodnuto a její nadnárodní majitel se nyní jen velmi neobratně pokouší uhasit mediální požár.

Kvůli okapům se dům nebourá

Jen opravdový hlupák si pro svůj dům žádá o demoliční výměr, když chce jenom natřít okna a spravit střechu a okapy. Dá se očekávat, že zestárlý objekt na atraktivní parcele bude dříve či později vyžadovat razantní úpravy, které sice vyhoví změněnému obchodnickému klimatu, ale ve svých důsledcích budou bohužel s velkou pravděpodobností znamenat setření veškerých architektonicky podmanivých a hodnotných elementů budovy Máje.

Viníka této situace hledejme jen u sebe samých. Jen málokdo si je ochoten připustit, že období sedmdesátých let 20. století je - i ve své příznačné kulturní pokleslosti na poli stavebnictví - nedílnou součástí naší architektonické historie. V hlubokém povědomí české společnosti přetrvává zakořeněný názor o nekulturnosti a nehodnotnosti produkce této epochy.

Tento pohled pak brání uznat nárok památkové ochrany pro solitérní stavby, které svým architektonicky kultivovaným a tvarově elegantně úsporným zpracováním vysoko předstihly dobový standard a staly se skutečně nadčasovými monumenty.#reklama

Nenajde-li Ministerstvo kultury vůli účinně ochranit několik kvalitních architektonických děl tohoto období, zůstane epocha sedmdesátých až osmdesátých let 20. století bílým místem na mapě naší novodobé architektonické historie, místem beze stop v reálném hmotném světě.

Ve svých důsledcích je tato hrozivá indolence české společnosti k uchování dokladů tradice vlastní stavební kultury nepochybně zhoubnější než ptačí chřipka.

Autor  je historik umění, který se zabývá moderní architekturou a působí na Univerzitě Pardubice