"A je to tady! 10 . . 7, 6, . . 3, 2, 1. Lift off! Stoupáme společně zpět na Měsíc a dál!" 16. listopadu odstartovala z odpalovací rampy Kennedyho vesmírného střediska na Floridě kosmická loď Orion - první vlaštovka projektu Artemis, který má po půlstoletí vrátit člověka na Měsíc. Natrvalo.
V neděli večer po pětadvacetidenním letu Orion hladce přistál do vod Tichého oceánu. A ačkoli to je pouze dílem mnoha náhod, nemohlo se tak stát v symboličtější den. Přesně před padesáti lety - 11. prosince 1972 - totiž lidé přistáli na měsíčním povrchu zatím naposledy. Posádce Apolla 17 tehdy velel Eugen Cernan, Američan s českými kořeny. Úspěch Orionu teď dává naději, že se splní jedno z největších přání, které Cernan po návratu z Měsíce vyslovil - aby "tím posledním" nezůstal.
Pokud nyní půjde vše hladce, mělo by na to dojít již v roce 2025. Další stopy přitom do lunárního prachu nemá otisknout jen v pořadí třináctý muž, ale také první žena. Přes své spektakulárně lákavé plány však program Artemis nevyvolává jen nadšení.
Byli jsme namlsaní
Proč, trefně formuloval například ředitel České kosmické kanceláře Jan Kolář, který v roce 1969 v Československé televizi komentoval památné první přistání Apolla 11: "Mé pocity jsou hořkosladké. Na jednu stranu mám radost, ale přece jen jsem si myslel, že touto dobou už budeme na Marsu." Shrnuje tak jisté rozčarování mnoha lidí, kteří doufali v podstatně robustnější a dravější rozvoj pilotovaných kosmických letů. "Neuvěřitelný pokrok v šedesátých a sedmdesátých letech nás namlsal," dodává Kolář.
Není tak divu, že pro řadu lidí po celém světě se aktuální snaha o návrat na Měsíc stala v první řadě symbolem nenaplněných očekávání. "Prodleva po Apollu neměla vůbec nastat. Je to, jako by si polární výzkumníci například řekli, že poté, co Carsten Borchegrevink poprvé přezimoval na Antarktidě, už vlastně vůbec nemá cenu se tam vracet," přirovnává Martin Lulák z vědecké redakce České televize.
Přidává však i nově nalezený optimismus, že právě program Artemis by mohl někdejší nadšení oživit. A že z Měsíce by se pak snad mohlo stát právě něco na způsob Antarktidy - území, v jehož využívání nebude hrát prim komerční zájem, nýbrž věda. "Fakt, že v lunární půdě je ukryto mnoho průmyslově zajímavých nerostných surovin, ale samozřejmě v tomto ohledu brzdí přehnané iluze," připouští.
Rakety ze sekáče
Podle řecké mytologie je Artemis sesterským dvojčetem Apollona. Poměr obou vesmírných programů, které od sebe dělí půl století, by ale možná lépe vystihoval vztah mezi otcem a dcerou, která sice využívá jeho zkušeností, zároveň však jde s dobou, potrpí si na nejmodernější technologie a má ambicióznější cíle.
Tentokrát už za úspěch nikdo nebude považovat pouhý návrat na lunární regolit, sběr vzorků a jejich dopravu do pozemských laboratoří. Jak připomíná Jan Spratek z pražského planetária, leží těžiště projektu Artemis podstatně hlouběji: "Hlavním úkolem je vytvořit technologické zázemí pro stálou základnu, která by člověku umožnila dostat se dál, především na Mars. K čemuž má napomoci i obydlená stanice Gateway, jež by v budoucnu měla kroužit na měsíční orbitě."
Z pohledu generace, kterou víc než osidlování dalších vesmírných těles aktuálně zajímá osud planety, na níž žije, je přitom podstatné, že se Artemis snaží o udržitelnost. S nadsázkou by se dalo říci, že špičková kosmická technologie, již nabízí, pochází "ze sekáče". Řada součástek nahlédla do vesmíru již několikrát, včetně čtyř motorů na centrálním stupni nosné rakety.
Zkušenost navíc ukazuje, že obří investice do vesmírných programů se nemusí s ekologickým cítěním nijak vylučovat. Byla to právě posádka Apolla 17, kdo před padesáti roky pořídil fotografii, která do dějin vstoupila pod názvem The Blue Marble (Modrá skleněnka). Říká se jí "ikonická" a je škoda, že jde o přídomek dnes tak nadužívaný. V tomto případě totiž sedí bezezbytku. Poprvé - a zatím stále naposledy - jejím prostřednictvím lidská ruka zachytila Zemi v celé její nádheře i křehkosti. A nabídla tak vznikajícím environmentálním hnutím mimořádně silný symbol, jenž dokázal pohnout i mnohými do té doby netečnými.
Za hranice poznání
Co všechno přinese program Artemis, přirozeně ukáže až čas. Už nyní lze ale říci, že klade důraz i na další téma, jež nastupující generace vnímají jako klíčové - diverzitu. Po Měsíci se má v jeho rámci poprvé projít i někdo jiný než jen bílý Američan.
Do projektu jsou kromě americké NASA významně zapojeny také Evropská vesmírná agentura (ESA), kanadská CSA a japonská JAXA. I proto tradičního Snoopyho - postavičku z kresleného seriálu, kterou již od šedesátých let Američané využívají jako indikátor stavu beztíže - na palubě kosmické lodi Orion poprvé doplnila rovněž Evropanka, ovečka Shaun. Ta kromě mezinárodní spolupráce symbolizuje i fakt, že součástí lunárního výsadku bude poprvé také žena. Snad to vývojáře a designéry přiměje, aby na fyziologické odlišnosti mužských a ženských těl více mysleli nejen při přípravě skafandrů pro vesmírné mise, ale i obecně. Protože platí, že jedna velikost nestačí.
Snad má zkrátka pravdu již citovaný Jan Kolář, který je přesvědčen, že "peníze vložené do kosmického výzkumu jsou investicí do pokroku a vývoje". A že jedinou otázkou tak vlastně je, kam konkrétně by měly směřovat. "Jako lidé v sobě máme touhu objevovat neznámé, lety do vzdálenějších končin vesmíru tedy vždy budou pro nemálo z nás mimořádně atraktivní," říká. Připouští však, že i další výzkum blízkého okolí Země může nabídnout mnohé. "Snad se každopádně i pro dnešní mladé lidi nakonec program Artemis stane podobným povzbuzením a motivací, jakou pro nás představovalo Apollo," doufá.
Pro někoho se jimi může stát už samotná dráha, již Orion cestou na Měsíc a zpět opsal. Tvoří ji tak elegantní křivky, že by se za ně nemuseli stydět ani takoví velikáni výtvarného umění jako František Kupka, Zdeněk Sýkora nebo Karel Malich - jimž byl ostatně vesmír nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
A insirovat nepřestává ani dnes. Autorka tohoto textu přiznává, že kdyby jí někdo ještě před pár lety řekl, s jakým nadšením a napětím bude sledovat vesmírné mise, nevěřila by. Ale podařilo se - jsem "generace Artemis".
Autorka je vědeckou redaktorkou Univerzity Karlovy.
