Kupovat české potraviny je správné, z ekonomických i ekologických důvodů (tedy pokud se do vašeho krámu nedovážejí přes celou Českou republiku). Tenhle názor za poslední léta celkem zakořenil. Obchodníci a jejich marketing a reklama to dobře vědí. Pocitu, že když je něco „naše“, tak se sluší se k tomu hlásit koupí, zručně nadbíhají. „Z lásky k Česku“, jak zní heslo řetězce s ryze českým jménem: Kaufland.
No proč ne. Problém je v tom, jak se to „naše“ a „české“ pozná. Podvědomě si pod tím máme představit spíš „domácí“ a „místní“, čili brambory z políčka za chalupou a maso od souseda sedláka. Takhle, skrze sentiment a lokální patriotismus, nám české zboží prodávají i řetězce – bez ohledu na to, že ony domácí poživatiny transportují mezi velkosklady a supermarkety třicetitunové kamiony.
Na „naše“ a „české“ ale nikdo nemůže mít monopol. Ani drobní zemědělci ta slova nemohli ubránit. Museli jsme se smířit s tím, že si je přivlastňuje kdekdo. Kdo se ale nesmířil, je ministerstvo zemědělství. Když stát podporuje české potraviny, musí volky nevolky určit, co to taková česká potravina je. A teď to přijde: definovat ji vyhláškou.
Podle ní mají být českou potravinou výrobky, které vyrobila na území České republiky firma se sídlem v České republice. A minimálně tři čtvrtiny složek musí být českého původu. - Co je to „složka českého původu“, o tom bude, předpokládám, pojednávat nějaká další podvyhláška. A na jejím konci bude plný regál věcí, které nejsou k jídlu… zato mají na obale slovo „český“.
Když už si ministerstvo zemědělství začalo, musí bojovat dál a být důsledné. Takže samotná definice českosti nestačí. Je potřeba vydefinovat další termíny, u kterých se mají zákazníkům sbíhat sliny – například „domácí“, „čerstvý“, „živý“, „čistý“, „přírodní“ nebo „pravý“. Kus práce už byl odveden, například je předepsáno, jakým sýrům se smí říkat „čerstvý“ a že čerstvé máslo je pouze takové, jehož stáří je maximálně 20 dnů od data výroby…
Jiné komoditní definice na své naplnění teprve čekají. A nebude to lehká práce – ministerstvo zemědělství tu nevyzývá na souboj menšího soupeře, než je sám český jazyk.
Jde o sisyfovský úkol. Sotva ukujeme vyhláškou slova přírodní a pravý, ukáže se, že bez definice tu trčí pořádný, poctivý a selský. No a co teprve babička – a její nudle, štrůdl, marmeláda… A další potravinotvorné postavy – mlynář, myslivec, farmář… Může s nimi snad hauzírovat každý? Vždyť jsou to vlastně jen metafory pro slovo „český“, ne?
Vyhláška o českých potravinách se samozřejmě týká především těch, kdo mají se skutečným významem slova „český“ nějaký problém. Které nemůžete vzít tak úplně za slovo. Tedy řetězců a velkovýrobců. Opravdoví čeští sedláci žádnou vyhlášku o českosti nepotřebují a stejně tak jejich zákazníci. Vědí, co pěstují, chovají, vyrábějí a kupují. Často nepotřebují ani obal, na kterém je to „český“ nebo „pravý“ napsané.
Většina lidí nicméně nemá jinou volbu, než koupit potraviny vyráběné průmyslově a prodávané ve velkém. Které jsou do značné míry „anonymní“, jakkoli ti velcí dělají všechno možné pro to, aby nám vsugerovali, že nabízejí něco „jako od babičky“. Je jen na nás, jestli jim to budeme věřit. Spolkneme, chcete-li.
