Probíhá zajímavá, možná i nadějná akce Česko si povídá. Jejím cílem je vytrhnout lidi z virtuálních, často nenávistných diskusí na sociálních sítích a posadit je naživo proti sobě, pokud mají na věci zásadně opačné názory. Dialogy s cizími oponenty, kteří jsou vybráni na základě jejich odpovědí na otázky položené na internetu, podporuje Agentura pro sociální začleňování a Česku celou tu akci nabídla iniciativa HateFree Culture, tedy skupina lidí, kteří usilují o život bez násilí a nenávisti.
Jde o původně německý koncept párových diskusí, které přivedou k jednomu stolu lidi s naprosto odlišnými názory. Cituji ze serveru HateFree: "Setkání názorových oponentů poprvé zorganizovala redakce německého týdeníku Die Zeit v roce 2017 a od té doby je o ně takový zájem, že kromě Německa si povídá i mnoho dalších zemí světa. Osobní setkání obrušuje hrany, rozšiřuje rozhledy a na rozdíl od prostředí sociálních sítí je plné lidskosti."
Na Aktuálně.cz, které se akce rovněž účastní, první otázka zní: "Kdyby se dnes opakovalo referendum, hlasovali byste pro vstup ČR do EU?" Volíte mezi ano a ne. Na HateFree nabízejí jako první jiný dotaz: "Měly by se v Česku zakázat mešity?" - Odpovídáte na otázky jako "Myslíte si, že Romové jsou zvýhodňováni v českém systému sociálních dávek?", "Mají se děti s postižením učit ve stejné třídě s ostatními dětmi?", "Mělo by být očkování proti covidu-19 povinné?" a další.
HateFree pokračuje: "O víkendu 18. a 19. června se spolu sejdete a popovídáte si. Vzdálenost vašich bydlišť bude maximálně 30 kilometrů, abyste nemuseli cestovat daleko. Výběr témat, místo setkání i jeho délka je čistě na vás dvou. Smyslem celé akce je vytáhnout lidi z facebookových bublin a přimět ke společné diskusi ty, kteří by si na sociálních sítích jen nadávali. Co myslíte, umíme si ještě navzájem naslouchat?"
V Německu se akce jmenuje "Deutschland Spricht", první rok se do ní zaregistrovalo 12 tisíc zájemců, další rok už 28 tisíc. Německo má 84 milionů obyvatel, jde tedy o dost nepatrný zlomek lidí, kteří si "to byli ochotni vyříkat tváří v tvář". Navíc jde o akci organizovanou přes internet a vycházející z nenávisti pěstované na sociálních sítích, což je další omezení. Ale nepochybně má smysl, protože jak Němce, tak Čechy a občany dalších zemí vrací k osobnímu dialogu.
Klesá ochota brát v úvahu argumenty těch, kdo uvažují jinak
Iniciativa HateFree upozorňuje na jeden závažný fakt - podle sociologických průzkumů za posledních deset let výrazně klesla naše ochota brát v úvahu argumenty těch, kdo si myslí něco jiného než my. Podstatné přitom je, že hlavním viníkem údajně nejsou sama sociální média, ale prohlubování rozdílů a frustrace ve společnosti. To znamená, že Facebook, Twitter a další sítě jen odrážejí realitu, nevytvářejí ji.
Německý sociolog Armin Falk, který zkoumal jednotlivé ročníky Deutschland Spricht, říká: "Naslouchat druhému je důležitější než mluvit. Do diskuse s názorovým oponentem by lidé měli jít s tím, že se budou snažit porozumět jeho perspektivám, omezením a myšlenkám. To neznamená, že mají převzít jeho názory, ale že uznají, že i on má co říct. Pokud toto lidé neuznávají, společnost se rychle polarizuje."
Jsou nám tedy nabízeny dvě základní teze. První: setkávat se osobně, neuvíznout v bojích na sociálních sítích, na internetu, kdy si nevidíme do očí a kdy je snadné a levné někoho urážet, někým pohrdat. Druhá, podle mě stejně zásadní, jde o naslouchání, zřejmě víc o naslouchání než o přesvědčování. Nebo jinak, jde o snahu druhého člověka pochopit, neodepsat ho šmahem, uvědomit si, že má pro svůj zcela odlišný názor nějaké vlastní důvody. Pochopit je, porozumět jim může teprve vést k dialogu. A tohle samozřejmě na sociální síti jen tak nenastane.
Sociální síť je nebezpečná v té nesnesitelné lehkosti urážení, lehkosti odsudku. Takhle nám funguje mozek, něco si přečtu, to něco mi nesedí, nekonvenuje, a první, co mi vytane na mysli, je cosi jako "to je ale kravina", "to je ale blbec". - Dnes běžná zábava vypadá tak, že si lidé různého věku pouštějí videa ze sítí nebo z nich jen čtou a baví se tím, rozuměj, jde o zábavu typu "ještě větší blbec, než jsme mysleli". Odsudek pak nesmírně usnadňuje nulová oponentura.
Česko si povídá samo sebou přitáhne především ty lidi, ty ženy a muže, kteří jsou ochotni se konfrontovat, kteří mají zájem se o svém postojí bavit, kteří si uvědomují, že ho nějak musí obhájit. Předpokládám, že ti nejdrsnější hejtaři, nenávistníci, nemají a nebudou mít o osobní schůzky zájem.
Mám dost zkušeností s podobnými dialogy. Jednak osobními a jednak při debatách, na které jsem pozván. Člověk především musí počítat s tím, že ve snaze "se vysvětlit", vysvětlit, proč je pro inkluzi, proč je přesvědčen, že máme pomáhat i muslimům prchajícím před vražděním, proč trvá na tom, že ženy mají mít stejné platy a možnosti jako muži, proč u války na Ukrajině není na vině NATO, ale Rusko, atd., nemusí uspět. Dokonce by byla velká náhoda, kdyby při takovém jednorázovém sezení s cizím člověkem uspěl.
Naslouchat druhému je důležitější než sám mluvit
Už proto naprosto souhlasím se sociologem Falkem, že naslouchat druhému je důležitější než sám mluvit. To naslouchání může vést nejen k nazření jiného pohledu na věc, ale taky k obrušování vlastních hran, k tlumení vlastních odsudků a k pochopení, proč to ten druhý vlastně vidí jinak. A že to má právo vidět jinak.
Předpokládám, že i u nás, stejně jako v Německu, se akce zúčastní jen zlomek občanů, kteří jsou přítomni na sítích a na internetu. Ale každý, kdo ubere ze své nenávisti, kdo se třeba zastydí za to, co dělal, se počítá.
Jen si nemohu odpustit poznamenat, že jedna věc jsou takové osobní rozhovory někde na kafi, a druhá věc je prostředí, ve kterém žijeme. Tedy také vystupování českých elit. Když pozorujete expremiéra, který bez ostychu vykládá, že "za Babiše bylo líp", tedy že bylo líp před Putinovou válkou, tak si uvědomíte ten podvod a manipulaci, kterou bezostyšně používá. Jako by za válku a její důsledky mohla nová vláda. Jako by za uprchlíky mohla nová vláda. To je lež. Ale Babiš funguje jako elita a vzor. Pro mnohé lidi je to "ten, který ví", musí vědět, vždyť byl premiér.
A podívejte se, jak ony elity vedou dialog. Stačí poslouchat Babiše, Schillerovou, Havlíčka v debatách, nikdy nic neudělali špatně, nikdy nás nezadlužili, špatně to dělají jenom ti druzí. Jsou to vzory, na to nezapomeňme.
O to jsou pak naše dialogy těžší. Rozhovor by měl být soubojem argumentů, nikoli nepodložených postojů. A argumentovat vyžaduje znalosti, přípravu, jistotu. Do toho nutno připomenout, že důvodem šířící se nenávisti je "prohlubování rozdílů a frustrace ve společnosti". Osobní neúspěchy, často poznání, že nejsem takový machr, jak jsem si myslel. Že nemám na plyn. Nebo na dovolenou. Nebo na jídlo, na cigarety, na pivo. Že stárnu. Že jiní jsou lepší než já…
Osobní zkušenost: jsou lidé, kteří vás napadnou, ale když se s nimi začnete bavit, slyší, co říkáte, vnímají, že se vede dialog, a nakonec se s nimi nějak dohodnete. Nejde o to, abyste je přesvědčili, ale aby ustoupili od agrese. A vy taky, pokud jí propadnete. Ale pak jsou lidé, kteří nenávist stále stupňují, nechtějí se bavit, je to spíš horší a horší. Zřejmě lidé těžce frustrovaní, do hloubky zklamaní, i když vy zvenčí důvod té frustrace nevidíte. Nebo jsou prostě zlí. Předpokládám, že tenhle typ oponentů se do povídací akce nepřihlásí. A pokud ano, tak jen aby vám to pořádně nandal.
Nedávno jsem byl pozván do Českých Budějovic na debatu o médiích. Přišel taky jeden starší pán, zahlížel na mě celou dobu dosti zle, neustále se hlásil a něco vykládal, oponoval, a když debata skončila, přišel za mnou a řekl: "No, nebylo to tak strašný, jak jsem čekal." A odešel. Docela mě to potěšilo. A těší mě, že akce Česko si povídá běží. Má smysl.
