Polsko čelí kritice kvůli reformě soudnictví. Podobná kritika stihla před pár měsíci Maďarsko za vysokoškolský zákon, kterým chce Viktor Orbán ze země vypudit univerzitu založenou finančníkem George Sorosem.
Podobné argumenty mají také ti, kdo varovné hlasy v obou případech odmítají - stejné, srovnatelné nebo ještě přísnější zákony podle nich platí i jinde (například u nás).
Může to být pravda, jenže tak snadno kritiku odbýt nelze. Ne že by takové srovnávání nebylo důležité - je to samozřejmě relevantní kontext. Ale pouhý fakt, že někde platí podobný zákon, neříká vše. Naopak, pomíjí to, co může být nejdůležitější.
Jazykověda rozlišuje dvě roviny významu pojmů: denotace a konotace. Denotace je to, nač slovo odkazuje v reálném světě. Denotátem pojmu vůl je obří savec s rohy a kopyty, který občas zabučí.
Konotacemi rozumí lingvistika vedlejší významy, které pojem může nést - třeba citové zabarvení. Vtip je v tom, že tyto vedlejší významy občas denotace zcela vytlačí a stanou se hlavními. Když někomu řeknete, že je vůl, tak ani vám ani jemu nepřijde skutečný vůl vůbec na mysl. Klíčové sdělení leží jinde - chcete pokárat, naštvat, urazit. Pokud adresát vaší promluvy umí česky, nebude si ohmatávat hlavu, zda mu nevyrostly rohy, ale dá vám facku.
Podobné je to i s politickými akty, jako je přijímání zákonů.
Oba zákony - polský o soudech a maďarský o vysokých školách - jsou dalšími z dlouhé řady kroků, kterými chtějí vládnoucí strany v obou zemích zabetonovat moc ve svých rukou. Směřují k odpoutání Polska a Maďarska od západních spojenců a liberální demokracie. Motivací není snaha zlepšit justici, respektive školství.
Kdyby o demokratickém smýšlení stran Právo a spravedlnost (Polsko) a Fidesz (Maďarsko) nepanovaly pochybnosti, zákony samy o sobě by poplach nevyvolaly. Jenže pochyby panují, jsou oprávněné, čím dál silnější, a co je nejhorší, obě země se je ani příliš nepokoušejí vyvracet.
Každý stát může od zahraničních univerzit působících na svém území požadovat splnění určitých podmínek. Pokud to dělá, aby zajistil kvalitu vzdělání, je to dobře. Pokud to dělá, aby zlikvidoval konkrétní instituci, která se znelíbila mocným, je to špatně. I když jsou podmínky v obou případech stejné.
Je to stejné jako s návrhy Andreje Babiše na rušení ústavních institucí, které tam či onde "taky nemají". Mít jednokomorový parlament je v pořádku. Ale rušit jednu komoru, protože ji nějaký oligarcha vnímá jako překážku na cestě k ještě větší moci, je nebezpečné.
Nebo český, zatím jen ve Sněmovně schválený ústavní zákon o právu na nabývání, držení a nošení zbraní. Jeho faktický dopad (denotace) je nulový. Jeho symbolický dopad (konotace) ale ne. Kdyby tento zákon platil od roku 1993, nejspíš bychom o něm dnes ani nevěděli. To ale neznamená, že ho dnes můžeme přijmout a myslet si, že to nebude mít žádné důsledky.
Je legitimní, že se v debatě o českém Senátu, maďarské Středoevropské univerzitě i polském Nejvyšším soudu ozývají i hlasy, že "jinde to taky tak mají".
Ale i tady platí - když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.
