reklama
 
 

Polsko bude trestat ty, kdo mu připisují holokaust. Ale politika se nemá schovávat za mrtvé

13. 2. 2018 15:05
Zákon zavádí pokuty nebo až tříleté vězení za připisování odpovědnosti polskému národu či státu za vyvražďování Židů a zločiny německých nacistů.

Evropa je v situaci, kdy jsme (odhlédneme-li od zhruba dvacet let starých balkánských konfliktů) od tragických událostí před rokem 1945 vzdáleni již desítky let. Západní Evropa vyvinula intenzivní debatu o reflexi oné tragické historie způsobené nacistickým zrůdným myšlením a dnes existuje široké pole literatury osvětlující nejrůznější aspekty válečných a poválečných dějin. Jen málo politicky určených pravidel tuto historickou reflexi reguluje. Například v Německu je z logických důvodů právně znemožněno popírání holokaustu.

Proč, to si člověk může prohlédnout i na záznamech procesu s popíračem Ernstem Zündelem. Dochází tu k dehonestaci Rudolfa Vrby, který jako jeden z mála utekl z Osvětimi a podal zprávu o tom, co se tam dělo.

Po roce 1989 se rozvinulo zkoumání minulosti i východně od bývalé železné opony, kde začaly nejdříve působit historické práce z exilu či undergroundu, ale i nové bádání v předtím nepřístupných archivech. A tato práce překonává překážky, které nebyly dané jen omezeními ze strany komunistického režimu a jeho ideologie, ale také novými režimy zneužívaného nacionalismu. Ten se objevuje stále znova a málokdo si uvědomuje, jak škodlivý je, když omezuje celoevropskou reflexi a podněcuje místní šovinismy.

V nových demokraciích, a zajisté i jinde, se tak zachovává řada politických vlivových oblastí, které omezují a deformují svobodnou historickou debatu. Velmi nápadné je to v Rusku, kde se právě vzpomínalo na konec bitvy u Stalingradu. Například se ignoruje příspěvek Ukrajiny a její populace k vítězství ve 2. světové válce. Problematické jsou také turecké zákazy hovořit o genocidě Arménů a ta se odehrávala již před více než sto lety. Přitom existují turečtí historici, jako Taner Akçam, kteří tyto události analyzovali, vypracovali podstatné vědecké úsudky, potvrdili správnost pojmu genocida, materiálu je hodně, jen nynější politické směřování to jaksi "nebere". A Akçam je v podstatě v exilu.

Podobně vidíme u nás doma křečovitou snahu prohlásit dobu od konce války až do února 1948 za demokratickou, protože to legitimizuje vyhnání sudetských Němců. A to byli nacisté většinou již na Západě, kde si slibovali jemnější zacházení ze strany západních spojenců. Komunisté sice hovoří o tom, že protinacističtí Němci mohli v Československu zůstat či odjet do NDR i s jakýmsi majetkem, ale významní exiloví antinacističtí činitelé jako například Wenzel Jaksch se domů vrátit nesměli. A v často citované Postupimské dohodě nějaké nařízení vyhnat Němce nenajdeme.

Není pochyb, že Polsko bylo vedle Ukrajiny nacistickým působením nejzdevastovanější částí Evropy. Není ovšem také tajemstvím, že v zemi žily i významné skupiny nepolských národností a mezi nimi i Židé. Když nacistické aktivity vytvořily vyhlazovací tábory pro tyto Židy, byla polská společnost rozpolcená. Velká část vyvinula empatii a pronásledovaným spoluobčanům pomáhala, ale podstatná část si vybíjela antisemitské pocity. Víme, že ve Varšavě byla dvě povstání - první v ghettu a druhé o rok později v celém městě. Existovalo propojení a podpora, ale část populace nad pronásledováním Židů jen mávla rukou.

Známý je pogrom v Jedwabném, kde konkrétní pachatelé (podobně jako jídlo kradoucí dozorci v Letech) nebyli Němci. I po válce docházelo k událostem jako k pogromu v Kielcích, kde populaci překvapilo, že někteří Židé přežili, a tak vzala věc do svých rukou. I v české oblasti se stávalo, že přeživší z vyhlazovacích táborů "překvapili" a vrátili se. Občas viděli rozhrabané hřbitovy svých předků v místech, kde si někteří lidé mysleli, že židovští "boháči" do hrobů schovali své zlato. Čeští úředníci přeživším jen neochotně vraceli třeba jejich byty, uvažovalo se o použitelných plochách na místech židovských hřbitovů atd.

"Spravedliví mezi národy" mají v Jeruzalémě své stromy a Poláků je mezi nimi nejvíce. Ale v této zahradě je i strom pro nacistu Schindlera, který také pochopil nelidskost systému vraždícího lidi. V otázce historické reflexe - a ta píše učebnice, a určuje tak na delší dobu veřejné mínění - však nelze uplatňovat nějaké počtářství. Zákazy nevzbuzují důvěru.

Nedovolíme, aby Polsko platilo daň za německé zločiny.

Předseda vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński

O to jde právě dnes v Polsku. Jistě je hnusné a nepoctivé hovořit o "polských koncentračních táborech". Ale to není podstatou historické reflexe. Ta nám připomene například to, že nacisté úmyslně umisťovali vyhlazovací tábory mimo tehdejší "Říši", tedy mimo jiné především do Polska. Transportovali tam i své německo-židovské spoluobčany po odebrání občanství. Ti se nejdříve dostali do Terezína a pak dále na polské území. Šovinismus na Slovensku či v Maďarsku vedl dokonce k tomu, že tyto státy za odstranění svých židovských spoluobčanů Německu platily.

To vše je do té míry složitá historická záležitost, že uvažování o ní by mělo začínat u obětí, které v žádném případě nemají nic společného se současnými mocenskými poměry a politickými rozhodnutími. Politika by se neměla schovávat za mrtvé.

autor: Jaroslav Šonka | 13. 2. 2018 15:05

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama