Je s podivem, že tenhle pomník v pražské Bubenči se nestal centrem pozornosti už dávno. Socha sovětského maršála z druhé světové války, osvoboditele Prahy Ivana Stěpanoviče Koněva, má být podle některých místních zastupitelů odstraněna, ale nakonec stačí, když ji doplní vysvětlující tabule. Mezitím sochu kdosi posprejoval a ruská ambasáda i ministerstvo zahraničí si stěžují. Někdo řekne, že by možná stálo za to opatřit další a další vysvětlující tabule i k těm pochybným dílkům sprejerské subkultury, odkazujícím mimo jiné na sovětskou okupaci Československa v roce 1968 a Maďarska v roce 1956; tu vedl ostatně právě ten muž, který dal pomníku jméno. Tohle všechno je totiž historie, současnost i politika v jednom. Dokud tam památník bude stát, budou se ozývat hlasy žádající jeho odstranění. Tak to totiž v Česku (a v mnoha dalších zemích střední Evropy) je a má to své důvody, i když se nemusí všem líbit. Ale popořadě.
V říjnu 1918, když (s)končilo Rakousko-Uhersko, bylo mému dědečkovi deset let. Byl ale na svůj věk vysoký, a tak si jej kdosi v ten slavný den vysadil na ramena a někdo jiný mu dal do ruky velký tlustý šroubovák. Bylo to v Lounech a smyslem celé téhle operace bylo odstranění znaku nenáviděné habsburské monarchie z budovy radnice. Můj dědeček orla nesoucího v jednom pařátu meč a žezlo a v druhém říšské jablko úspěšně odšrouboval, dílem odpáčil, načež si tuhle lacině pozlacenou parádu nesl domů. V okamžiku, když s ním odcházel, už to byla jen trofej, pak památka, doklad doby. A to, co se stalo, to byl příspěvek desetiletého chlapce k zániku jedné evropské říše.
Ta říše by zanikla i bez něj, dějiny se odvíjejí nezávisle na symbolech, které je provázejí. Ale symboly jsou dokladem všech těch změn, což je málokde tak dobře znát jako právě v srdci Evropy, v Česku, dříve Československé socialistické republice, dříve protektorátu Böhmen und Mähren, dříve Československu, dříve Rakousku-Uhersku, dříve…
Každý ten státní útvar měl své hrdiny, své symboly, své obrazy a znaky, své ženy a muže, kteří proměněni v kámen či bronz dokazovali oprávněnost momentálních vládců. Takže s každou změnou padaly nejen sochy, ale měnily se i názvy ulic či náměstí (v Praze i stanice metra, na čemž jiná města jako například Brno dost ušetřila). Tahle neúcta k tradici se už dávno stala sama vlastní tradicí. Takže není divu, že tolik soch zmizelo, některé navždy, některé se vrátily, některé skončily v základech nových domů zality v betonu, jiné rozemleté na štěrk.
Někdy bylo smutné, když socha musela navždy pryč kvůli okupantům či jejich poskokům, jindy to nebyla žádná velká škoda a někdy se naopak bořiči soch pustili s vervou do ničení památky, která si to "nezasloužila", jako byl Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Vedle toho v Brně socha takového císaře Josefa II., lidumila, reformátora a skromného muže (byl to ovšem Habsburk), skončila nepochopitelně v zahradě blázince, což dodnes ukazuje, jak složité je najít v nových pořádcích odpovídající umístění pro symboly těch starých. Pak to důležité období josefínských reforem může někdo považovat za bláznivé a s ním celé tehdejší dějiny.
Jenže mnohé z těch soch odkazovaly na to, že někdo je v té zemi pánem a někdo jen kmánem. To je také důvod, proč jsme za vlády Moskvy a jejích věrných neměli žádný památník osvoboditelům americkým, ale jen těm sovětským. Protože gesta všech těch soch se šeříky a širokými úsměvy, to byla sice gesta osvoboditelů, ale současně i gesta nových pánů: těch, kteří si na tu zemi dělali určitou formu nároku: Podívejte, až sem došla noha sovětského vojáka, tady je to tedy jaksi naše; my jsme za vás bojovali a vy jste se stali osvobozenými, ale i svého druhu válečnou kořistí současně.
Dost možná, že pro sovětského vojáka včetně maršála Koněva to opravdu splývalo v jedno, jak se ukázalo už o jedenáct let později při sovětské "záchraně" Maďarska. Všimněte si: v sovětské Rudé armádě nebojovali jen Rusové, ale statisíce dalších vojáků, Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci… Ale jen Moskva dnes chrání rudé hvězdy a sochy sovětských maršálů v celé východní Evropě. Proč? Nejde o pietu, historickou pravdu, ale o mocenský boj, je to pokračování nadvlády jen trošku jinak: vidíme sice už jen stín bývalé moci, ale Rus bojuje i o ten.
Už možná nemá sílu na opravdovou nadvládu, ale na obhajobu minulé nadvlády ano; stejně tak jako na překreslování historie v jejím duchu: podívejte se na to, co zkouší ohledně interpretace roku 1968, svými báchorkami o zajištění míru pro Čechoslováky. Ale stojí mu za to jít i do podrobností, jako při šíření nepravdivých informací, že v srpnu 1968 na Liberecku havaroval tank, aby se vyhnul dětem, čímž je prý zachránil (tank skutečně havaroval, ale děti tam nebyly). Ty bajky jsou falešné jako ta socha, neboť maršál Koněv byl součástí sovětského systému, který jednou osvobozoval, jindy okupoval (ze sovětského pohledu to bylo osvobozování vždycky). Jestliže zmizely sochy generalissima Stalina, je tu důvod, aby zůstal na místě jeho podřízený generál?
Někdo namítne, že na tyhle úvahy je pozdě, socha měla zmizet dávno, teď už nestojí za to do toho vrtat. Jenže nejsme znovu vystaveni nepřátelství svého druhu? Rusko vede své dezinformační války i proti nám, proč tedy na čestném místě máme sochu, která je symbolem protivníkova triumfu? V Polsku letos v létě rozhodli, že podobné zbylé pomníky mají zmizet. Je jich kolem pěti set v celé zemi. Na Ukrajině také proběhla vlna odstraňování sovětských symbolů, protože ty symboly se berou jako symboly nepřítele: tam možná bylo rozhodování jasné, na východě Ukrajiny jsou slyšet opravdové zbraně.
Proto i v tomto případě by bylo dobré přemýšlet o přemístění sochy: má samozřejmě právo dopadnout lépe než Josef II., takže nikoli do blázince v Bohnicích, ale někam, kde by se stala patřičnou výpovědí, mementem a svéráznou učebnicí. Pomník by ukazoval všem, že se svobodou může přijít současně a neviditelně poroba, že se staré hrozby podobají novým a někdy je provázejí stejné modly. Nebylo by špatné podobné sochy soustředit někde, kde by nebyly symbolem cizího pochybného vítězství, ale poznání a pokory.
Neboť osvobození Prahy nebylo ani tak vítězstvím nad nacistickým Německem, to už bylo v té chvíli poraženo. Bylo svého druhu vítězstvím Sovětů nad Američany, kteří mohli Prahu osvobodit dřív a snáze, ale neosvobodili. Bylo to jejich zaváhání a naše smůla, jedno z těch osudových pochybení, ze kterých se skládá historie: Kdyby Prahu osvobodil Patton místo Koněva, mohly být dějiny střední Evropy možná jiné, pravděpodobně šťastnější. Koněv ale přivedl Sověty do nitra Čech a tím naznačil kontury naší historie na více než čtyři desetiletí dopředu. Jeho socha je snad hodně důležitá pro Rusko, ale jaký je její smysl pro české dějiny?
