V úterý europarlament rozhodl, že musíme používat méně igelitek. Nadzvedne tím antibruselovce a naopak potěší zeleně uvažující, s přírodou soucítící lid, tedy menšinu.
Oč jde, ví zřejmě každý. „Mluvíme o obrovském ekologickém problému kvůli stamiliardám plastových tašek, které se vyrábějí. Miliardy z nich končí v přírodě jako netříděný odpad. Poškozují přírodu, škodí rybám, ptákům a s tím se musíme vypořádat,“ vysvětlila zpravodajka nového eurozákona Dánka Margrete Auken. Ročně končí jako netříděný odpad osm miliard igelitek.
Co přesně Brusel nařídil? Průměrný občan EU v roce 2010 spotřeboval 198 plastových tašek za rok. Devadesát procent z nich použije jednorázově. Do roku 2020 má spotřeba klesnout na 90 za rok. Za dalších pět let (do 2025) pak na maximálně 40 kusů ročně. Druhou možností je zpoplatnění. A ještě něco: do roku 2017 má také Evropská komise navrhnout označení pro igelitky, které se skutečně rozkládají, jsou „kompostovatelné“. Tedy nerozkládají se jen na mikročástice, které pak škodí neviděny.
(EU zatím neřeší, co s vajgly, které jsou spolu s igelitkami nejběžnějším civilizačním odpadkem.)
Dodejme, že tuto normu nelze vnímat jako klasickou „bruselskou buzeraci“, diktát. Evropská komise Jeana-Clauda Junckera ji chtěla stáhnout, ale ministři životního prostředí členských zemí sami vyzvali Evropskou komisi, aby „igelitový návrh“ předložila. Podobné normy nemohou platit, pokud je neschválí členské země, tedy i Česko.
Německý europoslanec Arne Gericke říká: „Odpadu z plastů je tolik, že na hladině oceánu vytvořil už doslova sedmý kontinent.“ Z televize známe záběry po oceánech plujících plastoostrovů. Každý, kdo se jezdí koupat k moři, ví, jak vypadají laguny na pobřeží: skládky. Leží tam ochaluhované plastové lahve, kusy igelitek, polystyren a jiné člověčí hmoty. Igelitky se nesmírně pomalu rozkládají na mikroskopické částečky, které poškozují přirozený život. Ohrožují náš potravní řetězec.
Časosnímek igelitčího života
Stojí za to uvést i časový snímek igelitčího života: její zrod, výroba, zabere asi dvě minuty. Kupujícímu v průměru slouží 20 minut. Její smrt, tedy úplný rozpad, trvá až 400 let.
Když to všecko zvážíte, zdá se, že nikdo nemůže být proti. Dusíme, otravujeme sami sebe. Jistě, Česko nemá moře, takže tuzemce nemusí příliš pálit, že právě v oceánech je znečištění nejviditelnější, zasahuje ryby, velryby, želvy, mořské ptáky. My však zase známe svoje pangejty a jiná místa, kde se povalují tuny igelitek a plastových flašek. Povlávají zaháknuté ve větvích.
Igelitovou stopu vidíme a nacházíme okolo silnic. Leckterý řidič se s tím nemaže, pytlík, tašku, krabičku od cigaret, skoro cokoli vyhodí z okna. Jsme pohodlní a pohodlnost nás pomalu dostává. Ničíme svět okolo sebe opravdu mistrovsky. Stojí za to projít se okolo dálnice. V podstatě je to obří, jako nudle se táhnoucí, hypermoderní skládka.
Igelitky zdařile reprezentují dvě věci. Onu pohodlnost, lenost. A obří spotřebu, jež souvisí s ekonomikou. Jsme denně krmeni kategorickým imperativem růstu. Základ naší přirozené morálky: nejdůležitější je ekonomický růst. Musí růst spotřeba. Jakmile méně nakupujeme, nastává ekonomický malér.
A do tohoto ekonomického cirkusu přichází požadavek chovat se střídmě, nevyhodit igelitku hned do koše, neupustit na chodník, z okna auta. Můžeme směle tvrdit: takový požadavek je dnes „proti přírodě“. Protože naše „příroda“, naše přirozenost je touha konzumovat, spotřebovávat. V těch zhltnutých tunách jako by igelitka nehrála roli.
Aby se nám kůže na těle pomaličku nezměnila v igelit
Dokládá to také výrok prezidentky Českého svazu obchodu a cestovního ruchu Marty Novákové: „Jsme principiálně proti jakékoli regulaci, jakákoliv regulace se totiž nakonec stejně promítne do cen pro zákazníky a je to vlastně nesmyslné, protože plastové tašky tvoří zhruba kolem jednoho procenta veškerého plastového odpadu.“ - Jen jedno procentíčko, co se tím zabývat!
Civilizovaná spotřeba je spojena s vysokým standardem hygieny, nezávadnosti potravin. Dneska vám v řetězci všecko zabalí třikrát. Do mikrotenu, do voskového papíru a do igelitového pytlíku. Proto taky Brusel sice omezuje tašky z materiálu tenčího než 50 mikrometrů, avšak členská země může z hygienických důvodů vyjmout ty nejtenčí tašky, pytlíky, obaly z materiálu pod 15 mikronů... (Ne že by škodily méně. Ale bez těch už se dnes neobejdeme.)
Igelitka symbolizuje modernitu. Vzít si látkovou tašku nebo síťovku na nákup z domova je v podstatě předpotopní, nelogický čin. Antibruselovci budou říkat: Regulaci ne, je to nesvoboda, omezování shora, smysl má osvěta. Jenomže osvícenci byli přece modernisté. Osvětu máme spojenu s modernou. A moderní je utrácet, konzumovat.
Málokdo u nás je, jak říkají Němci, „umweltfreundlich“, přátelský k životnímu prostředí. Protože naše prostředí je beton, dlažba, asfalt, koženková sedačka. Naše životní prostředí je auto, metro, letadlo. Spálený benzin a nafta. Nikoli les, křoví, louka (s výjimkou pole řepky olejné, samozřejmě).
Proto je regulace nutná. Aby se nám kůže na těle nezačala měnit v igelit. Ideální je podle znalců českého světa tašky zpoplatnit. (A raději pořádně. Kdo na ni nemá, uháčkuje si doma u televize síťovku.) Žádná osvěta, nýbrž útok na šrajtofli. Na to moderní lidská bytost slyší. To je dnes nejlepší osvěta.
