Poslanecká sněmovna v úterý odpoledne posunula Českou republiku o hezkých pár kilometrů na Divoký východ.
Bezprecedentní je už samotný fakt, že se zákonodárci seriózně zabývali nápadem, který by nikdy nespatřil světlo světa nebýt společenské atmosféry, v níž takzvaní čeští vlastenci sní o kulce do čela pro každého, kdo je v jejich očích nepřítel.
Ještě horší zpráva je ale ta, že se jím budou zabývat i nadále a že si na to dokonce na návrh poslankyně Jany Černochové z ODS zkrátili lhůtu, aby o ústavním zákonu (!) mohli hlasovat v rozjitřené předvolební atmosféře, která ze všeho nejméně přeje racionalitě a uvážlivosti.
Ale i kdyby zákon neprošel - průlom v konsensu, podle něhož je ozbrojené vymáhání práva a obrana země se zbraní v ruce primárně doménou policie a armády (s tím, že každý občan má samozřejmé právo dobrovolně pomáhat a v krajní nouzi jednat na vlastní pěst), už tak snadno zacelit nepůjde.
Čeští politici přitom dávají všanc bezpečnost nás všech (včetně sebe samých - viz dále) jen proto, aby to "osladili Evropě", jak znělo heslo našeho předsednictví EU neblahé paměti.
Naši europoslanci nedokázali přesvědčit své partnery z jiných zemí o pozitivních přínosech volného prodeje (upravených) samopalů a prohráli hlasování o směrnici, která nabývání a držení zbraní reguluje přísněji. To se v demokracii stává, dokonce je to její princip. Z vyjádření českých politiků po prohraném boji ale čišela neschopnost ho respektovat.
Úplným vrcholem je ale malicherná ochota s potutelným úsměvem směrnici vyšachovat ze hry i za cenu účelového ohnutí ústavního rámce.
Na co všechno budeme mít za chvíli "ústavní právo"? Zakotvíme v ústavě taky naše právo dýmat druhým lidem pod nos z cigaret? A co právo strávit každou neděli v hypermarketu? Tady taky hrozí "okrajování svobody". Proč si ji nepojistit ústavním zákonem?
Představa, že by novela ústavy mohla k naší bezpečnosti jakkoliv přispět, je natolik fantasmagorická, že člověka stojí značné úsilí se vůbec přinutit o ní vážně přemýšlet. Ale zkusme to.
Je mi proti mysli o takových věcech psát, ale nelze jinak - představme si, že se Česko skutečně stane terčem teroristického útoku. Podobného, jaký se stal naposledy v Stockholmu, Petrohradě nebo Londýně.
Představme si dále, že Češi a Češky stoprocentně využívají svého nového ústavního práva "nabývat, držet a nosit zbraně k naplňování úkolů při zajišťování bezpečnosti státu". Všichni dospělí v místě útoku jsou tedy podle představ ministra Chovance vzorně opásáni nabitou zbraní připravenou k výstřelu.
Jaká je šance, že i v takovéto hypotetické a zcela nereálné situaci někdo stačí během několika málo kritických vteřin zareagovat, útočníka zneškodnit a tragédii odvrátit? Nechť si odpoví každý sám.
Bohužel je velmi pravděpodobné, že v takovéto České republice budoucnosti, plné odhodlaných obránců vlasti, připadne na každého zneškodněného teroristu několik zastřelených "čmoudů, kteří se chovali divně". O obětech banálních sporů, které dnes řešíme nanejvýš nějakým šťavnatým výrazem, ani nemluvě. "Vážený soude, rád bych upozornil na to, že můj klient kolem sebe nestřílel jako blázen, ale využíval svého ústavního práva nabývat, držet a nosit zbraně k naplňování úkolů při zajišťování bezpečnosti státu." Úplně to slyším.
Předkladatelé zákona v důvodové zprávě tvrdí, že jejich "návrh nevybízí k hromadnému ozbrojování občanů". A k čemu tedy? Co mají občané dychtiví přispět k bezpečnosti České republiky dělat? Naučit se nový odstavec ústavního zákona nazpaměť a případnému teroristovi ho odrecitovat?
Bylo by to k smíchu, kdyby zde nehrozilo skutečné nebezpečí. Jediný, koho už samotná tato debata přinejmenším morálně posílí, jsou ti, kdo se pokoušejí obranu České republiky brát do vlastních rukou už teď. Bohužel jsou to lidé, kteří si bezpečnost představují poněkud jinak než (doufejme) zákonodárci. A sice jako násilné prosazování svých představ o společnosti.
Před soudem stojí například veterán z Bosny a velitel jakési samozvané domobranecké bojůvky Marek Holkup, který v pořadu Reportéři ČT hrozil použitím zbraní proti demokraticky zvoleným politikům - v případě války se podle něj bude nejprve "střílet ve Strakově akademii a parlamentu". Opravdu poslanci chtějí psát ústavní zákony na míru člověku, pro kterého jsou jedním z prvních cílů?
Předkladatelé novely optimisticky píší, že se stát jejím prostřednictvím "aktivně hlásí ke spolupráci s legálními držiteli zbraní", které "považuje za své spojence". Jenže jejich optimismus by mělo kalit vědomí, že někteří legální držitelé zbraní stát za spojence nepovažují, alespoň ne demokratickou Českou republiku.
Podotýkám, že nejsem nijak podjatý, pokud jde o onu novou evropskou směrnici. Mě se nijak nedotkne, ale pokud má někdo pocit, že jeho ano, nechť se ji pokouší odvrátit všemi k tomu určenými prostředky. Účelové změny ústavního rámce by k nim ale patřit neměly.
Věřím také, že drtivá většina majitelů zbraní v Česku jsou sportovci, myslivci a nadšenci, kteří nepředstavují žádnou hrozbu. Nicméně - na demonstraci, která měla hájit jejich zájmy a konala se na Václavském náměstí den po schválení evropské směrnice, si nebylo možné nevšimnout vlajek Národní demokracie. Tedy strany, která v souvislosti s migrací na svých propagačních materiálech vyzývá k nácviku střelby, abychom "pokaždé trefili do černého", a jejíž předseda Adam Bartoš komentoval výstřel z poplašné pistole na vlastní demonstraci slovy: "Střílelo se slepými, střílelo se do vzduchu a střílelo se symbolicky. Zatím!"
Chápu, že nelze zabránit nikomu, aby přišel na Václavák, ale nezaznamenal jsem, že by se lobbisté za držení zbraní od podpory takovýchto uskupení jasně distancovali. Pokud ji ale nechávají bez povšimnutí, nebo ji dokonce vítají, pak se nemohou divit, pokud na ně budou ti z nás, kterým Bartošovo "Zatím!" nepřipadá jako lákavá vyhlídka, hledět s určitým podezřením a nedůvěrou.
Na samém východě České republiky leží Uherský Brod. Bohužel, účelová novela ústavního zákona o bezpečnosti nás může zavést ještě mnohem dál.
