Mnozí analytici pak na celou situaci zareagovali slovy o porážce revoluce, oranžové kontrarevoluci či dokonce úvahami nad geopolitickými proměnami na západě postsovětského prostoru. Podobné myšlenky však vychází z poněkud mýtického chápání událostí, které nastartoval konec Kučmovy éry.
Janukovyč pošilháváni po Kremlu
Ve vyhrocené době revoluce a především následných voleb se vžilo vnímání situace na Ukrajině jako zásadního geopolitického střetu mezi "pro-Východními" a "pro-Západními" silami, který byl také personifikován na dva hlavní strůjce současné dohody.
Zatímco v případě Juščenka je "pro-Západní" nálepka v zásadě odpovídající, u Janukovyče je spíše zavádějící. Janukovyč je úspěšným pragmatikem, který umě využívá politického potenciálu ruské menšiny a především pak ekonomicky silných východních a jižních regionů. Jeho strategii také odpovídá názorová pružnost, která je patrná například v postojích k Západním politickým a bezpečnostním institucím. Jeho pozice v této věci se jistě ne náhodou shoduje s převládajícími náladami ukrajinské veřejnosti.
Podobně pragmatický charakter má tak i jeho pošilhávání po Kremlu, jehož podpora se mu mnohdy vyplácí, přičemž ale samozřejmě nehodlá vyměnit výhled na Dněpr za ten na Moskvu. V jeho pragmatismu sice nemusíme nacházet ctnost, ale jistě ani myšlenkovou inspiraci vášnivého lyžaře z Minsku.
Podobně jako všechny postsovětské země (snad s výjimkou Pobaltí) musí i Ukrajina střízlivě hodnotit svoji geopolitickou pozici. Cesta do Západních bezpečnostních struktur je značně klikatá, a ta vedoucí do politických a ekonomických končí někde v nedohlednu daleko za horizontem. Zavírat vrata na Východ je pak z mnoha hledisek krajně nemoudré a v zásadě i kvůli průchozím produktovodům nemožné.
Revoluce v byznysu
Jedním ze zajímavých "výsledků" barevných revolucí je, že na politické scény daných zemí nepřivedly příliš nových tváří. V ukrajinském případě však nastaly poměrně velké změny ve vedení velkých podniků.
Jako zásadně nevydařené angažmá lze hodnotit především působení nezkušených manažerů v klíčové plynárenské společnosti Naftogaz Ukrajina. V lednu letošního roku se ruské mu Gazpromu podařilo jednak navýšit cenu plynu z 50 na 95 dolarů za 1000 krychlových metrů a garantovat ji pouze v první polovině tohoto roku a navíc vyjednat stabilní transportní tarif skrze Ukrajinu na následných pět let.
Situace je o to pikantnější, že výkonem dohody je pověřena ve Švýcarsku sídlící společnost RosUkrEnergo, kterou, jak vyšlo později najevo, vlastní z jedné půlky Gazprom a z druhé dva ukrajinští podnikatelé. Podle dohody Ukrajina za necelých 100 dolarů dostává směs drahého ruského a o mnoho levnějšího turkmenského plynu. Celá dohoda je pro Ukrajinu z mnoha hledisek nevýhodná. Zásadním problémem však je, že otevírá možnost dalšímu zdražování. Podle odborníků by cena vyšší než 120 dolarů za 1000 kubíků plynu měla smrtící účinek na některé segmenty ukrajinského hospodářství.
Janukovyč si tak po svém jmenování nepospíšil do Moskvy jen ze zdvořilosti, ale hned od počátku musí řešit velmi palčivý problém, který se navíc týká jednoho z tradičních nástrojů ruského vlivu. Klíčovou otázkou, která se jistě vznášela minulý víkend nad jednáními v Soči zůstává, co může Ukrajina nabídnout za renegociaci původní dohody. Nejen proto, že jednání v Soči nepřinesla žádný hmatatelný výsledek, se zdá, že Ukrajinu rozhodně nečeká bezbolestná dohoda.
Rusko by například hodně rádo vytvořilo "nadnárodní" konsorcium, které by kontrolovalo síť ukrajinských produktovodů a jistě by také přivítalo po Bělorusku mnohem cennějšího "západního" spojence při vytváření nadstandardních ekonomických vztahů, které by se mohly blížit k jednotnému hospodářskému prostoru. Není třeba zdůrazňovat, že obě myšlenky všichni hlavní ukrajinští politici doteď samozřejmě odmítali.
Prozatím se zdá, že by vláda premiéra Janukovyče mohla dosáhnout určitých úspěchů ve vztazích s Ruskem a zároveň zůstat otevřená Západu. Oproti vládě Julie Tymošenkové v ní zasedají zkušenější a respektovanější politici (snad s čestnou výjimkou ministra dopravy a spojů Mykoly Rudkovskiho, který je nominován menším koaličním spojencem Socialistickou stranou, a který více než ministra vlády připomíná "nového Ukrajince"). Nemenším úkolem než uchránit v širším smyslu pojaté vnější hranice však bude i rozbít vnitřní národnostní hranici. Jak v této věci Janukovyč naloží se svými dlouhodobějšími ambicemi lze jen těžko odhadnout.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Specializuje se na sledování bezpečnostní situace v post-sovětském světě.