Startovní výstřel vypálil předseda ODS Mirek Topolánek, když navrhl "dovolení" 201. poslance. Absurdity vlastního nápadu si musel být ostatně vědom sám "střelec", neboť tuto ideu již raději ani dále nerozvíjel. Relativní neúspěch tohoto "řešení" nicméně Topolánka nikterak neodradil od prezentování dalších "zlepšovacích návrhů".
Poslanecký brain-storming
Pandořina skříňka Topolánkovy imaginace se znovu otevřela v okamžiku, kdy bylo třeba řešit otázku zisku důvěry nové vlády. Topolánkem dlouho preferovaný trojkoaliční projekt totiž disponoval v Poslanecké sněmovně pouze stovkou hlasů, přičemž Ústava vyžaduje pro vyslovení důvěry nadpoloviční většinu přítomných zákonodárců - tedy při předpokládané stoprocentní účasti to znamená minimálně 101 poslanců. Topolánek si proto začal postupně pohrávat s dvěmi možnými klíči, jimiž by si otevřel co nejrychleji dveře buď k předčasným volbám, nebo k udržení vlastní vlády u moci.
O premiérově bezradnosti svědčí míra úsilí vloženého do "chrlení" řady "nápadů", řešících situaci po případném nevyslovení důvěry Topolánkově vládě, místo toho, aby se snažil "investovat" veškerou energii do vyjednání dostatečné parlamentní podpory. Výsledkem "brain-stormingu" se staly spekulace a relativizování nutnosti okamžité demise po nevyslovení důvěry, resp. úvahy o možnosti "protahování" tohoto momentu do neurčita.
Navzdory všeobecné shodě odborné veřejnosti na potřebě okamžité demise po nezískání důvěry v Poslanecké sněmovně, již před říjnovým hlasováním zaznívaly hlasy, upozorňující na možnost, že by prezident takovou vládu pověřil až do momentu, než by jmenoval nového předsedu vlády, přičemž prezident republiky není v takovém případě vázán žádným konkrétním termínem. Hypoteticky tak není vyloučeno - byť by se jednalo v rámci standardního demokratického systému o zcela neospravedlnitelné "řešení" - že by do konce volebního období již žádného dalšího předsedu vlády nejmenoval a proces sestavování nové vlády by ponechával ve stádiu politické sondáže.
Topolánek rovněž přišel s myšlenkou, že by jeho vláda po případném nevyslovení důvěry předložila Sněmovně zákon, s nímž by spojila otázku důvěry. Podle Topolánkova plánu by se potom Sněmovna tímto zákonem tři měsíce nezabývala a prezident by následně Poslaneckou sněmovnu rozpustil. Takový "scénář" představuje sice umírněnější variantu výše naznačeného nepřijatelného stavu, kdy by dlouhé měsíce vládl kabinet, který by nikdy nezískal důvěru, ale i přesto by se jednalo o řešení značně problematické.
Nejslabší bod navrženého postupu se totiž skrývá v chronologii - nezískání důvěry, až poté předložení zákona spojeného s otázkou důvěry. Z hlediska elementární logiky by snad mělo být jasné, že není možné ověřovat trvání důvěry v situaci, kdy vláda tuto nikdy nezískala. Vláda tak nemůže žádat o potvrzení důvěry, kterou předtím neúspěšným hlasováním pozbyla. Po nevyslovení důvěry by přitom Poslanecké sněmovně žádné zákony předkládat neměla a jako pověřená vláda v demisi by se měla soustředit pouze na nejnutnější aspekty správy země.
Ústavu naplnit. Ne obejít
Topolánkovy úvahy dále "rozvinul" předseda ústavněprávního výboru Marek Benda, který prohlásil, že v případě zisku 100 hlasů z 200 možných by nová vláda demisi podávat nemusela. Již z pouhého matematického hlediska zaráží, že by byl ochoten "uznat" 100 za většinu z 200. Přímo zamrazí potom jeho vyjádření, že "po tom, co předváděl (tehdejší premiér) Jiří Paroubek po volbách", si prý také umí představit, že ODS nyní s tímto sporným místem v Ústavě "může chvilku" operovat. Pomineme-li fakt, že si předseda ústavněprávního výboru trestuhodně plete institut vyslovení důvěry s institutem vyslovení nedůvěry, musíme konstatovat, že takové uvažování je bohužel pro zkoumané období příznačné a vystihuje ho povzdech profesora ústavního práva Václava Pavlíčka: od voleb politici hledají pouze cesty, jak Ústavu obejít, místo aby se snažili o její naplnění.
V závěru bychom rádi opustili doposud převážně kritický tón předchozích řádek a přispěli do nevyhlášené soutěže taktéž svým návrhem, který je na rozdíl od výše uvedených inspirován praxí fungujících politických systémů a současně řeší problém možných volebních "patů" komplexněji než jistě přijatelný (a politicky průchodný) přechod na lichý počet zákonodárců v dolní komoře parlamentu.
Čerpat můžeme ze zkušeností skandinávských zemí, ve kterých se uplatňuje tzv. negativní parlamentarismus, jenž by do budoucna byl dle našeho názoru nejvhodnějším nástrojem prevence stále zmiňovaných "patů". Princip negativního parlamentarismu spočívá v tom, že existence vlády je vázána nikoli na explicitní důvěru parlamentu, ale na neexistenci explicitní nedůvěry. To znamená, že vláda zůstává v úřadu ne dokud požívá důvěry zákonodárného sboru (lépe řečeno, tato důvěra je de facto mlčky předpokládána), ale dokud jí parlament nevysloví nedůvěru. Výsledkem je stabilnější pozice kabinetu spojená s částečným přenesením "břemene většinotvornosti" z ramen tvůrců vlády na bedra (často značně nesourodé) opozice.
Nutno ale jedním dechem dodat, že při prosazování vládní politiky negativní parlamentarismus neplatí a kabinet musí v parlamentu "sehnat" pro svoje návrhy většinovou podporu. Efekt negativního parlamentarismu se projevuje především v okamžiku ustavování vlády, a lze se tak domnívat, že v kontextu povolební situace v České republice by se stal katalyzátorem vzniku vlády ODS, KDU-ČSL a SZ, která by dle našeho názoru přesněji reflektovala povolební rozvržení sil než po volbách jmenovaná a následně při hlasování o důvěře neúspěšná jednobarevná menšinová vláda Mirka Topolánka.
autoři působí na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy university