Antonín Jánošík, Rudolf Lenhard, František Mana. Nebyli známými politiky, neměli kontakty v zahraničí a jejich smrt svět nijak nezaujala. Přesto bychom na ně neměli tiše zapomenout.
Postavili se dvěma totalitám. Za nacistické okupace se všichni tři zapojili do partyzánského boje. Dva z nich pak po válce vstoupili do komunistické strany, zřejmě uvěřili představám a ideálům, které se však rychle rozplývaly.
František Mana z partaje vystoupil na vlastní žádost už v roce 1947. Rudolf Lenhard se snažil po válce zajistit pomoc vdovám a sirotkům z postižených partyzánských rodin. Možná přitom přemýšlel o tom, za co to vlastně partyzáni bojovali a umírali.
Staral se o obnovu nacisty vypálené osady Ploština, v níž se partyzáni vedeni sovětskými veliteli ukrývali, ale pak ji opustili a nebránili. Jen z dálky pozorovali kouř, když hořela a nacisté vraždili její bezbranné obyvatele. A to ještě nikdo netušil, že velitel německého vraždícího komanda Wernera Tuttera unikne spravedlnosti. Místo trestu se stal ceněným spolupracovníkem komunistického režimu, který jej vyslal na Západ jako svého agenta.
Málokteré ideály se míjejí s realitou tak, jako ty komunistické. Přesto dodnes připadají mnoha mladým a vzdělaným lidem zajímavé. Nejspíš proto, že už nezažili jejich "uvádění do praxe" a kvůli chybám v našem vzdělávacím systému jim tuto zkušenost nedokážeme zprostředkovat.
Jednou z možností je mluvit o osudech obětí. Tři muži, od jejichž smrti dnes uplynulo přesně 70 let, k takovým patří.
Byli součástí odbojové sítě skupiny Světlana. Jejich odpor byl možná marný, možná naivní a možná i nepromyšlený. Ale navzdory neúspěchu nám jejich osud připomíná, že vždy existuje možnost volby. Možnost odmítnout zlo. A připomíná také, jak se chovali ti, kteří tehdy měli moc a jakou cenu pro ně měl lidský život.
Archivní dokumenty dokládají, že místo Františka Many měl původně dostat trest smrti někdo úplně jiný. Ale pak prokurátoři a soudci přihlédli "k třídnímu původu a ke všem okolnostem, na něž musíme brát zřetel" a také se dozvěděli od StB, že "organizovaná soudružská veřejnost si takový rozsudek přeje"- a Mana musel zemřít. Zemřel i nemocný Lenhard, který se už od svého partyzánského působení za války potýkal s tuberkulózou a byl v takovém stavu, že ho na popraviště museli nést.
Dodnes za tento justiční zločin nikdo nebyl potrestán. Vrahy komunistický režim po celou dobu svého trvání kryl. Až do konce. Zločiny padesátých let se naopak staly jedním z pilířů, na kterých stál. A to i v sedmdesátých a osmdesátých letech, o nichž se dnes znovu diskutuje. Protože si ty nepotrestané vraždy všichni pamatovali, dařilo se udržovat ve společnosti strach. A přesně o to šlo.
