Teoreticky to vypadá naprosto jasně. Joe Biden tvrdí, že za dva roky hodlá obhajovat mandát. A jeho předchůdce v úřadě Donald Trump zase vysílá silné signály, že se chce do Oválné pracovny vrátit. Takže jsou USA odsouzeny k opakování bitvy z roku 2020? A nebylo by to už trochu okoukané?
Kdepak, ať už si o americké politice myslíme, co chceme, nudná rozhodně není a ani nebude. Reprízu duelu si totiž Spojené státy s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, nezopakují. Prakticky nikdo o ni totiž nestojí.
O zvláštní pozici Donalda Trumpa zde autor už psal. Stále sice dominuje své straně a v celonárodních průzkumech vychází jako nejsilnější republikánský kandidát. Jenže, jak zároveň ukazují zacílenější průzkumy (v jednotlivých státech či vybraných voličských skupinách) - a jak vyplývá z četných reportáží v amerických médiích -, stále většímu množství Trumpových voličů by vůbec nevadilo, kdyby jeho štafetu už převzal někdo jiný. A nejenže by jim to nevadilo, spíše by si to už i přáli. Trumpismus bez Trumpa.
Nejvíce si myslí na třiačtyřicetiletého guvernéra Floridy Rona DeSantise. "Trumpa s mozkem", jak jej nazval týdeník New Yorker. Oč víc se Trump populisticky chvástal a dělal randál na Twitteru, o to víc DeSantis prosazuje výkonná opatření a zákony. V ekonomické politice, za covidu, kdy nechal otevřené školy, ale třeba také v kulturních otázkách, kde se proti progresivním demokratům vyhraňuje praktickými kroky tvrději a účinněji, než to kdy reálně dokázal Trump.
Hlučný Donald
DeSantis bude letos v listopadu obhajovat guvernérský úřad a zatím tvrdí, že ho nic jiného nezajímá. Ani Bílý dům. Uvidíme, ale mezi republikány opravdu prokazatelně přibývá těch, kterým by se jeho prezidentská kandidatura líbila. V nedávném průzkumu v New Hampshire, kde se vždy konají první stranické primárky, už měl stejné preference jako Trump. A na červnovém setkání konzervativců v Denveru byl dokonce jasnou první volbou.
Zatím naposledy to pak bylo v uplynulém týdnu šetření pro deník New York Times, které ukázalo, že DeSantis sílí právě na Trumpův úkor. V primárkách by jej sice nejspíš stále ještě neporazil, ale ten nekonečný mediální rambajs, který se kolem Trumpa dnes a denně točí, už zjevně začíná otravovat i republikány. Sice z toho viní demokraty, ale v hlavě mají i to, že Trump je prostě hodně problematický chlapík.
Dobře je to vidět na současných veřejných jednáních sněmovní komise, která vyšetřuje okolnosti loňského lednového útoku na Kapitol. Republikánští voliči v průzkumech a v reportážích říkají, že to nesledují, a pravděpodobně opravdu nesedí před televizními obrazovkami. Ale uniknout tomu nemohou. A i když je to pro ně jen mediální šum, vnímají, že Trump z toho všeho stále silněji vychází jako egomaniak a pološílenec, který by se už k Bílému domu neměl přiblížit.
Nepřímým dokladem, že DeSantis by naopak mohl být příští republikánskou volbou, je také nárůst komentářů (zpravidla v demokraticky orientovaných médiích), které před floridským guvernérem varují. Tyto texty přitom vesměs zdůrazňují, co už bylo řečeno výše: že DeSantis je při prosazování pravicové agendy efektivnější než Trump.
Jenže demokraté sami mají mnohem vážnější problém, než jakému čelí republikáni s Trumpem. Tou potíží je jejich muž v čele země, prezident Joe Biden. Kdyby o tom psala jen konzervativní média, mohli bychom to nechat být. Ale sérii článků, kterou v posledních týdnech uveřejnily již zmiňované liberálně-demokratické New York Times, si Biden za rámeček nedá. Jejich vyznění by šlo shrnout: "Děkujeme, Joe, odejdi."
Chřadnoucí Joe
Bidenovi to vzkazují nejen někteří komentátoři, ale také lidé zevnitř strany a hlavně jeho voliči. Podle čerstvého průzkumu by 64 procent z nich do voleb preferovalo jiného kandidáta. Prezident katastrofálně propadá především u demokratů do 30 let, mezi nimiž po novém lídrovi touží bez šesti procent už všichni.
V roce 2020 Biden vyhrál i díky tomu, že se mu podařilo vzít si od Trumpa zpět část méně vzdělaných voličů z výrobní sféry. V této skupině (běloši s nejvýše středoškolským vzděláním) ale Bidenova "popularita" nyní činí jen 20 procent. A ani v obecných celonárodních šetřeních to není žádná hitparáda, Biden se propadl na 38 procent.
Když se podíváme na důvody, proč by už demokraté chtěli někoho jiného, uvádějí nejčastěji prezidentův věk. Až pak (i když s odstupem pouhého procenta) je to vysvědčení za výkon funkce (job performance). To je pro Bidena hodně špatná zpráva.
Co se týče politiky, mohl by ještě doufat, že inflace povolí, ceny benzinu klesnou a nálada voličů se zlepší. Za několik měsíců či rok by tedy nemuseli situaci hodnotit tak nevesele jako nyní, kdy si jen 13 Američanů ze 100 myslí, že jejich země se ubírá správným směrem. Biden by nebyl ani první politik, ani první americký prezident, který se po sestupu uprostřed prvního volebního období odrazil k úspěšné obhajobě Bílého domu.
Jenže letos na podzim mu bude osmdesát a je historicky nejstarším americkým prezidentem. Když Ronald Reagan v Bílém domě po dvou volebních obdobích končil, byl mladší, než je teď Biden v druhém roce svého úřadování. A v jeho případě navíc opravdu neplatí, že věk je jen číslo.
Nejde jen o fyzickou svěžest, ještě vážnější je jeho uvadající duševní kondice. Už to nelze maskovat, už to nelze zakrýt, na amerického prezidenta je smutný pohled. Má problém přečíst z telepromteru připravenou řeč, aniž by neškobrtl, nepřeřekl se, nespletl jména, případně nezaměnil zemi Americe přátelskou za soupeře USA.
Kdo místo Bidena?
Celý Bidenův projev je obrovským nesouladem obsahu a formy. I když říká ta správná, prezidentsky rázná slova, síla a energie v tom není. Působí jako unavený, ospalý herec na první čtené zkoušce. A pokud to nechcete vzít od autora tohoto textu, ocitujme zde zpravodajský text New York Times ze začátku tohoto týdne, který líčí zkušenost zevnitř Bílého domu.
"Jeho energie, jakkoli působivá na muže jeho věku, není, co bývala, a někteří poradci na něj nenápadně dávají pozor. Při chůzi často šoupe nohama, poradci se obávají, aby nezakopnul. Při veřejných událostech klopýtá o slova a okolí zadržuje dech, zda to zvládne až do konce bez přeřeknutí," píše dlouholetý, zkušený (a rozhodně ne senzacechtivý) redaktor Peter Baker.
Už se v tom nerýpejme, prostě a jednoduše: Biden chřadne před očima a tíha i pracovní nároky úřadu to budou jen urychlovat. V kombinaci s tím, že Američané berou fyzickou a psychickou způsobilost prezidentů a kandidátů na tento post velmi vážně, jsou Bidenovy vyhlídky na voličskou důvěru do případně kampaně 2024 mimořádně temné.
Už teď je srovnáván s Jimmym Carterem, demokratickým prezidentem jednoho volebního období. A už se také objevují tipy, kdo zevnitř Demokratické strany by se mohl Bidenovi, pokud by skutečně znovu kandidoval, postavit v primárkách. Podobně jako Cartera při jeho neúspěšné obhajobě v roce 1980 potrápil - a ve výsledku oslabil - demokratický senátor Ted Kennedy.
Do příštích prezidentských voleb mají demokraté a republikáni podobný, a zároveň rozdílný problém. Podobný v tom, že lídry, kteří se sami považují za jisté kandidáty, voliči ani jedné ze stran už nechtějí. Nebo jsou přinejmenším už velmi otevřeni jiné možnosti.
A odlišný v tom, že republikáni vědí, jakou chtějí politiku, a budou vybírat toho nejvhodnějšího k jejímu prosazení. Zatímco demokraté, kteří si Bidena v roce 2020 zvolili jako prostředek k porážce Donalda Trumpa, se nyní, když je cíl splněn, vyplašeně a rozpolceně dohadují, co by vůbec měli po jeho nástupci chtít.
