Severní krajina, kdysi ukradený a pracně zachráněný obraz české malířky Toyen, mohl rozšířit sbírku Národní galerie. Česko o něj mělo zájem, ale "měl stát přes 30 milionů korun, a když přišel koronavirus… my jsme na něj prostě nesehnali peníze".
Slova, která v pořadu Reportéři ČT pronesla mluvčí ministerstva kultury, jsou v mnoha ohledech příznačná. Výmluva na koronavirus je až nehorázná, protože v době, kdy stát naplánoval rozpočtový schodek na půl bilionu, představuje 30 milionů zcela zanedbatelnou částku.
Samozřejmě: kdyby teď ministerstvo kultury obraz z roku 1931 koupilo, okamžitě by to schytalo skoro ode všech kulturních institucí a sólových umělců, kterým v krizi nedokázalo včas a efektivně pomoci. Populistická politická vypočítavost ale nemůže přece nahrazovat nákupní strategii státu a jeho odpovědnost za to, co se v depozitářích uchová pro budoucnost.
Pravdou ovšem je, že nic takového jako promyšlený plán nákupu uměleckých děl u nás bohužel neexistuje.
Zlatý hřeb bez zlata
Třicet let stála tato role veřejných galerijních institucí stranou. Je veřejným tajemstvím, že mnohé velké příspěvkové výstavní síně neměly celé roky na nákup od zřizovatelů (tedy státu, krajů i obcí) ani korunu. Nakupovalo se ad hoc, když byla šance nebo dobrá vůle.
Stát měl jiné starosti, přestože v pravidelných debatách o reformě Národní galerie a dalších sbírkotvorných institucí se vždy najde někdo, kdo zdůrazňuje, že tu nejsou od toho, aby dělaly velké marketingově úspěšné výstavy, nýbrž aby fyzicky i mentálně zachovávaly uměleckou paměť národního společenství.
Že tato paměť bude kvůli dlouhodobé ignoranci velmi děravá a limitovaná, už nikoho moc nezajímá.
Jak dokládá případ Severní krajiny, nic se na tom nemění ani za působení ministra Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Což celkem ostře kontrastuje s jeho dlouhodobou představou o posilování role velkých národních kulturních organizací. Lubomír Zaorálek neustále opakuje, že českému prostředí chybí značky, které by se jaksi samy o sobě dobře prodávaly.
Výjimku snad představuje Česká filharmonie, Národní galerie ale takovou značkou není. Zda se to změní s její novou ředitelkou, je zatím ve hvězdách. Pokud ale stát nebude systematicky budovat své sbírky, co potom chce světu ukazovat? Čím chce budovat onu značku, po níž Zaorálek - a možná i mnozí jiní - tak touží? Snobismus, tedy okázalé vystavování vlastní kulturnosti, je vždycky problematický a dvojsečný, ale když už se k němu Česko uchyluje, mělo by být alespoň schopno dělat to na vlastní, nikoli cizí účet.
Většina velkých výstav Národní galerie v posledních letech byla výsledkem mezinárodní spolupráce, což je trend, kterému se nedá vyhnout a který jistě bude pokračovat. Umění je drahé, sdílení šetří a také zmnožuje perspektivy.
Řada expozic, prezentovaných coby zlaté hřeby výstavního programu, k nám nicméně přijela ze zahraničí v ořezané, minimalistické formě. Jet na Rousseaua či Rembrandta do Prahy, jak o tom sní ministr kultury, by se cizozemcům moc nevyplatilo, protože původní výstavy v zahraničí nabízely mnohem rozsáhlejší a propracovanější program.
Dokazovat kvalitu vlastní značky na vypůjčeném materiálu lze jen těžko považovat za tu nejlepší, nejpoctivější a nejsebevědomější strategii. Ukazovat světu, jak konceptuálně a kontextuálně umíme vyložit jakýkoliv umělecký materiál, asi k vybudování originální značky nestačí.
Kupte to vy a dejte to nám
Severní krajinu malířky Toyen nakonec koupil soukromý majitel. Bude k vidění na chystané velké autorčině výstavě v Národní galerii, která celkem drží devět jejích děl z meziválečného období (i to ostatně mohl být argument, proč teď další nekupovat, ale nebyl).
Není vyloučeno, že nový majitel obraz propůjčí ke stálé výstavě ve Veletržním paláci (kéž by). I takové "zajišťování" sbírek Národní galerie je samozřejmě možné, a protože peněz není nikdy dost, je to jedna z cest, jak zalepit díry ve sbírkách. Ale musí se to dělal systematicky, s rozmyslem, ne když na to zrovna přijde.
Česká meziválečná avantgarda, kam patří i dílo surrealistické malířky Toyen, už přes deset let trhá na aukcích rekordy. Lze si tedy snadno představit, že by se stala jednou z hlavních výstavní linií Národní galerie, s jejíž pomocí bychom mohli oslovit širší svět. Vyžadovalo by to ovšem koncentrovanější starost o tuto vrstvu výtvarného dědictví, včetně sledování proudů, které odtud později čerpaly. Je tedy velká škoda, že koronavirový alibismus ministerstva nakonec zabránil tomu, aby se Severní krajina dostala do národních depozitářů.
Díry ve sbírkách vzdálenější minulosti se nakonec nějak dají nahradit výpůjčkami. Někde budou mezery větší, někde minimální nebo skoro žádné. Podstatnějším úkolem nové galerijní značky, kterou by ministr Zaorálek tak rád vybudoval, je ale schopnost získávat díla, jež se stávají součástí dějin umění právě dnes. Na jejich výjimečnosti bude pak moci Národní galerie stavět po další půlstoletí.
Nebude-li na čem, zůstane i nadále Praha zařazena mezi městy, kam se výstavy především přebírají, případně se musí spokojit s odvozeninami či fragmenty uměleckého mainstreamu. To úplně nezní jako charakteristika špičkové kulturní značky, která představuje světu nová zásadní díla, jaká jinde hned tak k vidění nejsou.
