Během druhého prezidentského mandátu Miloše Zemana to dlouho vypadalo, že by výběr jeho nástupce mohl být docela snadný. Skoro kdokoli působil tou dobou jako přijatelnější figura než enormně sebestředný politik, který po boku Vladimira Putina prohlásil Krym za ruský a zneužil institutu milosti k osvobození svého korupčního spolupracovníka.
Jenže jak se teď volby blíží, vše se najednou zdá být komplikovanější. Revoluční prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk, ani Václav Havel neobživli - a nám tak nezbývá než hlasovat pro lidi z masa a kostí. Se všemi jejich kvalitami i slabostmi. Každý z trojice favoritů přitom nějaký ten škraloup má. Ostatní kandidáti pak přinejmenším ten, že si nedokázali získat větší podporu.
Přes všechno nehezké, co vypjatý závěr volební kampaně přináší, lze však říci, že republiku čeká opravdový svátek demokracie. A třebaže to zní jako nejotřepanější možné klišé, tentokrát jde o sousloví opravdu trefné a přiléhavé. Škála uchazečů je vskutku široká. Zleva doprava, od konzervativců po liberály, od občanských kandidátů po politiky, od eurofederalistů po euroskeptiky. Letos zkrátka je z čeho si vybírat.
Projeví se to na účasti? Mohlo by. V roce 2013 v úvodním kole historicky první přímé volby prezidenta dorazilo k urnám 61 procent voličů. O pět let později dokonce ještě o trochu více. A podobné to bylo i v kolech druhých. Před deseti lety přišlo odevzdat hlas 59 procent voličů, v roce 2018 dokonce 66 procent. Zvládneme letos pokořit metu 70 procent, která je od počátku 90. let zcela nedosažitelná?
Kognitivní disonance nad lístky
Problém, který teď nejeden obyvatel Česka řeší, psychologie popisuje jako kognitivní disonanci. Každého ze tří favoritů - Petra Pavla, Andreje Babiše (ANO) i Danuši Nerudovou - tíží nějaká ta skvrna, jež voliče odrazuje, byť něčím jiným jsou jim tito kandidáti zase sympatičtí.
Zatímco v roce 2018 na nejvážnějším Zemanově vyzyvateli Jiřím Drahošovi mohly vadit snad leda falešné brýle, nyní jsou "mouchy" o dost větší. Na Petru Pavlovi mnozí obdivují hrdinné vojenské chování. Zároveň je ale řada jeho voličů stále přesvědčena, že normalizační komunisté si nezaslouží nic než opovržení. Takto přistupovali k Vojtěchu Filipovi (KSČM), Andreji Babišovi i mnohým dalším. A najednou pociťují jako nejlepší možnou volbu někdejšího předsedu komunistické buňky v Husákovské lidové armádě…
Některým ten rozpor pomáhá překonat vědomí, že by bylo absurdní dělat ještě v roce 2023 z Pavlovy rudé minulosti jediné měřítko, jež je třeba na jeho kandidaturu uplatňovat. Zvláště když se už stihl dostatečně osvědčit ve svobodných časech, navíc mu nechybí zkušenost z vysokých a velmi náročných funkcí.
Kognitivní disonance ale trápí i protestní voliče. Babiš vždy mohl počítat s věrnou skupinou příznivců hnutí ANO, ale až dosud takto silně polarizující politik více občanů oslovit nedokázal. Ani směrem k mainstreamu, ani směrem k extrému. Prvoinstanční osvobozující verdikt v kauze Čapí hnízdo na tom ale něco málo může změnit. Před ním Tomio Okamura (SPD) hlasitě vyzýval obviněného Babiše k odstoupení a k podpoře bezúhonného spolustraníka Jaroslava Bašty. Nyní to vypadá už zas naopak. Osvobozený šéf hnutí ANO na poslední chvíli verbuje proti Baštovi, aby spojil celý protivládní tábor za svou osobou. To by část lidí k urnám přitáhnout mohlo.
Poněkud nesví si nakonec musejí nad lístkem Danuše Nerudové připadat i ti, kteří o ní původně žádné pochybnosti neměli. Se svou pozitivní kampaní se jediná prezidentská kandidátka jevila jako zcela neposkvrněná. Nehezká univerzitní kauza a některé přešlapy však její důvěryhodnost notně poznamenaly. Přesto zůstává jasnou oblíbenkyní liberálního mládí, což ale není vůbec jednoduchá pozice, protože jde o skupinu voličsky dosti málo disciplinovanou. I kdyby však nakonec Nerudová nepostoupila, za přilákání pozornosti mladších ročníků k prezidentské volbě si nepochybně zaslouží společenský potlesk.
Nedůvěrou vládě k vyšší účasti
K celkové vyšší účasti navíc může přispět i fakt, že vedle trojice favoritů nabídku výrazně rozšiřuje také dvojice dalších kandidátů. Pavel Fischer je alternativou pro konzervativně naladěné spoluobčany, Jaroslav Bašta zase pro ty, kdo tíhnou k extrému.
Roli samozřejmě - jako vždy - sehrají i finiše jednotlivých kampaní. Občanští kandidáti Pavel a Nerudová už pochopili, že bojují o jedno postupové místo a začali se vzájemným okopáváním. Babiš zase přikázal svému hnutí vyvolat ve sněmovně absolutně zbytečné hlasování o nedůvěře kabinetu, jen aby zaujal protivládně naladěné voliče.
Ať už postoupí a nakonec zvítězí kdokoliv, vysoká účast u uren by byla výhrou pro celou republiku. Ve sněmovních volbách ještě v roce 1996 hlasovaly tři čtvrtiny oprávněných, od dob opoziční smlouvy však v jejich řadách rostla už jen nechuť využívat svých možností. Což se mírně zlepšilo až předloni, kdy nové poslance dorazilo vybírat 65 procent voličů.
Hlasovat o krajských a komunálních politicích však stále chodí jen něco kolem 40 procent lidí. A volby do českého Senátu nebo Evropského parlamentu pak z hlediska účasti představují hotovou tragédii, v níž o jménech zákonodárců může rozhodnout i pouhých pár stovek hlasů. Pokud by nyní nová hlava českého státu v druhém kole dokázala získat na svou stranu třeba i přes tři miliony lidí, mohlo by to do budoucna povzbudit účast také v dosud méně navštěvovaných typech voleb, což by kvalitě zdejší demokracie jen prospělo.
Končící prezident Miloš Zeman opakovaně navrhoval vyřešit nízké počty hlasujících direktivně - povinností k urnám chodit. Nyní mu veřejnost může ukázat, že když už nekandiduje on, obejde se i bez toho.
