Purkmistři, starostové a primátoři města pražského jsou známí od roku 1537, takže jde o jeden z nejtrvanlivějších politických úřadů u nás. Chodící dějiny, dlouhý, působivý seznam – ne jen úctyhodných - jmen. Takže když se na něm poprvé objeví žena, jde nepochybně o historickou událost.
A co to znamená dál, už se můžeme jen domnívat. Velmi kuse.
Adriana Krnáčová sice neodmítla furiantsky primátorský řetěz, tak jako Tomáš Hudeček. A dost jí sluší, na tmavé se zlatá vyjímala pěkně, módní policie dává jedna mínus. A to je zatím asi tak všechno.
Adriana Krnáčová je v politice stále prakticky nováčkem. Vystřelení na primátorské křeslo – jde o mimořádně významný úřad, nejen tradicí, ale i veřejným vlivem a spolusprávou desítek miliard – bylo raketové. Že toho přitom Krnáčová ve volební kampani moc nenamluvila, nebo alespoň ne toho, čeho by se dalo chytit, byl paradox. Kdyby v tom pokračovala dál, je to už problém.
Na zastupitelstvu se před volbou odmítla alespoň ze zdvořilosti představit, natož povědět pár slov v duchu „programové prohlášení“. Prostě jsme se dohodli (mikrovětšinou 33 z 65 hlasů) a teď čekejte, co se z toho vyklube. Nastudujte si koaliční smlouvu, pokud ji najdete. - To není vzkaz zastupitelům, ale voličům.
Pokud Krnáčová chce obnovit důvěru lidí v magistrát a vést moderní, transparentní a přívětivou radnici bez vazeb na temnou minulost, bude muset zapracovat ještě trochu jinak. Primátor není funkce, u které by se vystačilo s odbornictvím – a nechte to na nás. Dobrý primátor by měl mít mimo jiné charisma, mělo by na něm být vidět, jak pro město dýchá, měl by umět oslovit lidi, inspirovat, vést dialog, a když rozumí správě města, není to samozřejmě taky na škodu…
Primátor je – ve městě jako Praha - mimořádně náročná role, něco mezi manažerem a básníkem.
Pokud v ní chce Adriana Krnáčová uspět, musí především ukázat nějakou vlastní osobitost. Emancipovat se – nejen od Andreje Babiše, přilepeného na volebních plakátech jako siamské dvojče.
Kromě výše zmíněných úkolů ji čeká praktická politika – především režie ne právě homogenní koalice, kde se kromě stran mísí i různorodé lidské typy.
Na to všechno musí být člověk silná, vůdčí, ale i empatická povaha. Možná jí Adriana Krnáčová je. Ale jak si povede, na to si můžeme zatím akorát tak hodit pětikorunou.
Ze starostenského křesla v metropolích vedou dvě krajní cesty. Buď ke slávě – viz Boris Johnson, Rudy Giuliani a další. Nebo k zatracení a zapomnění. To když starostu semele politické zákulisí, vlastní špatná rozhodnutí nebo rovnou korupce. V prostoru mezi první a druhou možností se dá město řídit jako firma, víceméně od porady k poradě a od brífinku k mítinku. Ale to bude trochu nuda. A chyba, protože Praha potřebuje výraznou změnu – například v pojetí stavebního rozvoje a dopravy. Což bez primátora s vizí, kterou dovede obhájit, ba pro ni nadchnout ostatní, prostě nejde. Slíbený „tým profíků na magistrátu“ nestačí.
Město není ani tak firma, jako srdeční záležitost. Obyvatelé nejsou zaměstnanci, chtějí mnohem víc. Nepotřebují šéfa.
